Historie

     Jméno Francie pochází z latinského Francia, tedy země Franků. Zajímavé je, že hranice dnešní Francie jsou přibližně stejné jako území starověké Galie. Ta byla v první polovině před naším letopočtem dobyta geniálním římským diktátorem Gaiem Juliem Caesarem (přízvisko Caesar pochází z kartaginštiny a znamená slon, jeho děd ho dostal na počest toho, že za punských válek sám s kopím zabil slona). Galové časem přijali latinu jako svoji řeč, její evolucí je dnešní francouzština, a římskou kulturu za svoji kulturu. V 5. století n.l. byla Francie plně christianizovaná a svatý Jeroným o ni podotkl, že je to „jediná země, v níž není hereze“.

    Důležité období v dějinách Francie je rovněž  4. století, když ji zaplavily germánské kmeny Franků, od nichž koneckonců Francie odvozuje své jméno. Frankové konvertovali ke katolickému vyznání a jejich zem si vysloužila titul „nejstarší dcery církve“. Vládla zde karolinská dynastie a to až do roku 987, kdy se Hugo Capet, vévoda pařížský, nechal korunovat králem.

     Mezi lety 1337 až 1453 vedla Francie s Anglií stoletou válku. Existuje několik příčin vzniku stoleté války. Jednalo se o spor o nadvládu ve Flandrech, neuznání práva Edvarda III. na francouzský trůn, spor o nadvládu nad Vlámskem. Válka vypukla po tom, co francouzský král Filip VI. napadl anglické državy. Mezi její významné bitvy patří bezpochyby například bitva u Kresčaku, kde Angličané s přibližně dvaceti tisíci muži drtivě zvítězili nad čtyřnásobnou francouzskou přesilou. Pozornost si zaslouží bitva třiceti, která se konala v rámci kontroly nad bretaňským vévodstvím a participovalo v ní třicet rytířů, zemanů a šampiónů rytířských klání na každé straně. Tento souboj se ve své době považoval za bravurní příklad nejlepšího rytířství, zpívali o něm trubadúři a byl převyprávěn ve Froissartově kronice. Poslední bitva stoleté války byla u Castillonu. Zde poprvé v evropské historii rozhodlo o vítězství použití kanónů. Stoletá válka obecně přinesla mnoho inovací ve válčení. Například rozšíření moderních zbraní znamenalo, že důležitou roli začali hrát i řadoví vojáci a nejen rytíři. Válka vyčerpala značně obě strany, ovšem Francouzům se podařilo Angličany ze své země téměř vytlačit (až na Calais, které získali 1558).

     Monarchie se dostala na mocenské výsluní v 17. století za vlády Ludvíka XIV., jeho lid byl nejpočetnějším v Evropě a moc a bohatství jeho vlády zajisté reprezentoval zámek ve Versailles. Moc králů však rokem 1789 skončila, tato událost vstoupila do dějin jako Velká francouzská revoluce a Ludvík XVI. a jeho žena Marie Antoinetta byli popraveni. V roce 1799 se moci nad republikou chopil kdysi neznámý malý Korsičan – Napoleon Bonaparte. Nejprve ze sebe udělal konzula a poté císaře, přičemž se symbolicky korunoval sám (celá událost je zachycena na slavné Davidově malbě). Napoleonovo impérium se neustále rozrůstalo. Ruská kampaň však v podstatě znamenala konec jeho velmocenských ambicí. Po sérii ústupových bitev nakonec padl do zajetí a byl vyhnán na ostrov Elba. Když se navrátil pokusil se ještě naposled o obnovení své moci, avšak bitva u Waterloo roku 1815 znamenala jeho definitivní porážku.

      Dvacáté století bylo pro francouzské dějiny nejkrvavější v jeho historii, zvláště první světová válka. I když ji společně se ostatními dohodovými státy vyhrála, bylo to strašlivé vítězství. Druhá světová válka byla pro Francii prohraná ještě než mohla pořádně začít. Němci obešli veleslavnou Maginottovu linii a Francii obsadili, přičemž v jihozápadní Francii vznikl loutkový stát se sídlem ve Vichy se stařičkým maršálem Pétainem v čele. Nutno podotknout,že francouzský odboj dělal Němcům vážné potíže a napomohl spojeneckému vylodění v Normandii 6.6.1944.

      Po válce byla ustanovena čtvrtá republika a po ní v roce 1958 pátá republika, která je dodnes a vyznačuje se poloprezidentským režimem, kde má prezident výrazné pravomoci. Dnes je Francie součástí Evropské unie a v roce 1999 vstoupila do Eurozóny.

Foto: Wikipedia.org

zpět