Francie – výšlap na Mont Blanc II

Jsme asi 6 hodin chůze od našeho kempu a právě jsme zdolali prudký sněhový úsek nad chatou Gouter. Čekala na nás odměna v podobě pohledu na Mont Blanc samotný! Hned je cesta pozitivnější. Při pohledu na červánky kolem hory chvilku zapomenete na náročnost předchozího úseku. Za svitu prvních slunečních paprsků jsme kráčeli k úpatí hory. Vítr v těchto místech začal sílit a začaly mi umrzat prsty. Přezky na batohu, kde jsem měla péřové rukavice, mi nešly zmrzlými prsty vůbec zmáčknout, i to se vám může stát, proto si pořádné rukavice radši nandejte včas. Naštěstí již byl poblíž Vallot, plechová bouda ve výšce 4 362 m n. m., která slouží jako kryt před nepřízní počasí. Je tam spousta odpadků, ale člověk aspoň na dvě minuty pocítí teplo, poté začne být opět zima i tam. Je potřeba neustálého pohybu, proto se zde dlouho nezdržujte a pokračujte raději hned dál. Kdyby mi někdo řekl, ať jdeme zpět, asi bych ani neprotestovala, cítila jsem, že mi ten zážitek asi už stačil, ale nevzdali jsme to a již bez sluníčka pokračovali dál.

Další úsek cesty nad Vallotem je prudká hora, kde jsou vytvořeny bílé vysoké schody do nebes. Po chvilkovém odpočinku se jde poměrně hezky, člověku začne být zase teplo, tak se nálada lepšila. Ač je svah prudší než ten předchozí, tak se po něm jde díky schodům mnohem lépe. V tomto úseku není úplně příjemné vyhýbání se lidem, kteří se už vracejí. Cesta vede místy po ostrých ledových hřebenech, které budí respekt. Horolezců zde nebylo úplně mnoho, nejspíš kvůli počasí, které nebylo ideální. Za krásného dne zde určitě musí být mnohem více lidí. Počasí se však zhoršovalo a mraky se stále více převalovaly přes vrchol. I vítr začal sílit, proto jsme nasadili lyžařské brýle, které doporučuji vzít určitě s sebou. Panoramata jsou to nádherná, škoda jen, že člověk nemá moc prostor, aby si to užil. Jakmile se zastavíte, je okamžitě zima. I focení a rychlé natáčení je problém. Pohyb v těchto podmínkách je nezbytný. Vrchol je v podstatě poměrně dlouho vidět před vámi, ale cesta k němu je nekonečná. Pohled na bílou plochu hodně zkresluje. Těsně nad námi se začala kumulovat hustá bílá mlha, která pomalu klesala, otočili jsme se a viděli nad zemí tenkou mlhavou vrstvu, která se zaobleně vznášela nad okolím pod hustým mrakem, který pokrýval oblohu. Tento jev jsem nikdy neviděla a naprosto mě uchvátil, snad ho tam spatříte i vy.

Někteří horolezci se mlhy tak zalekli, že se rozhodli pro návrat. My měli jasný cíl a rozhodli jsme se vyjít i za cenu, že z vrcholu nic neuvidíme. Poslední desítky kroků vedou po ostrém hřebeni a kroky nahoru kompenzuje chvilkové zastavení na popadnutí dechu. Chvilkami nám bylo špatně od žaludku a chvilkami třeštila hlava. Po víc jak 8 hodinách nepřetržité chůze jsme stáli na vrcholu! Škoda jen té šílené mlhy okolo. Vrcholem není ostrá špička, která by takové hoře moc slušela, ale je rozlehlý, oblý a není na něm žádný kříž, destička ani jiné označení, co by třeba někdo čekal.

Dojmy z vrcholu byly smíšené. Byli jsme nadšeni, že jsme to zvládli, že jsme to přežili a blažený pocit nás chvíli hřál. Zároveň nám byla hrozná zima, bolela nás hlava a samozřejmě nás mrzelo, že vůbec nic nevidíme. Pro veliký vítr jsme se skoro ani neslyšeli. Svůj (několik měsíců plánovaný) cíl jsme ale splnili. Čeká nás drsná cesta zpět, podrobnosti se dozvíte už o týden.

GPS: 45°49'58.2"N 6°51'52.9"E

Text a foto: Martina Brožková