Guayanská vysočina

Rozlohou menší, ale svými vrcholy vyšší z nich, Guayanská vysočina, zasahuje do území šesti státu: Kolumbie, Venezuely, Brazílie, Guyany, Surinamu a Francouzské Guyany. Guayanská vysočina svou rozlohou zabírá více jak 700 000 km² a na mapě má tvar spláclého oválu, protaženého západo-východním směrem. Severní hranici vysočiny představuje dolní tok Orinoka, na východě a na jihu přechází vysočina do údolí Amazonky. Na západě je hraničním pásmem údolí řeky Rio Negro, největšího levostranného přítoku Amazonky. Typickým znakem tamních stolových hor jsou až 1000 m vysoké sklaní stěny. Nejvyšší body vysočiny jsou bez výjimky budovány formací Roraima, ať je to vlastní Roraima, dříve dlouho považovaná za nejvyšší vrchol celé vysočiny, Pico Neblina nebo Juliana Top. Právě Pico da Neblina (3014 m) je nejvyšší vrchol celé vysočiny, jenž leží v pískovcovém pohoří Macizo de la Neblina na území Brazílie, přičemž je zároveň nejvyšší horou tohoto státu. Nadmořskou výšku 2500 m překračuje i mnoho dalších hor západní části vysočiny, zatímco relativně malou výšku východní části ilustruje nejvyšší vrchol této oblasti, kterým je Juliana Top v Surinamu s 1230 metry. Masívy vysočiny nejsou dodnes přesně zmapovány, důvodem je prakticky neustálá oblačnost nad vrcholovými partiemi.

Oblast Guayanské vysočiny je velmi bohatá na srážky; pro zajímavost – napadne jich tu čtyřikrát až pětkrát více než v České republice; a v obzvláště exponovaných územích dosahují v průměru i více jak 3000 mm ročně. Průměrné roční teploty v nižších částích vysočiny přesahují 25°C, s nadmořskou výškou se snižují a na povrchu stolových hor, kde průměr klesá na 12-15°C, lze naměřit i hodnoty blížící se nule.

Vzhledem k těmto klimatickým podmínkám se na území vysočiny nachází velký počet řek a také vodopádů, tím nejznámějším a zároveň nejvyšším na naší zeměkouli je Salto Angel – kde řeka Kerepacupai padá do tisícimetrové (přesně 979 m) propasti. Tento přírodní skvost byl znám teprve od roku 1935, kdy jej objevil letec a hledač zlata Jimmy Angel. Vodopádů, dosahujících výšek několika set metrů, je v oblasti Guayanské vysočiny celá řada.

V Guayanské vysočině narazíte především na tropický deštný prales, ovšem nezanedbatelnou část zabírají také savany, rozšířené hlavně při dolním toku řeky Orinoko. Stejně jako jiné pralesy, i tento je velice rozmanitý – k nejznámějším porostům tu patří kaučukovník, tonka vonná, bromelie a orchidej. Na 1000 tamních druhů rostlin je endemických. V bujné zeleni žije rovněž na druhy bohatá fauna, lze tu narazit na: anakondu, chřestýše brazilského, korálovce, netopýra, krokodýla, jaguára, mravenečníka, lenochoda, papouška ara, tukana atd. Za zmínku stojí národní park Canaima s rozlohou 30 000 km², který pokrývá většinu náhorní plošiny Grand Sabana, ležící v nitru vysočiny.

Ve svých nejméně přístupných částech je Guayanská vysočina skutečným ztraceným světem lidské rasy. Historicky nejstarší vrstvu guayanské populace reprezentuje indiánský kmen Yanomamů, jehož domovem je divoký kraj na rozvodí Orinoka a Amazonky. Menší „nezávislé“ indiánské kmeny, u nichž není jasná jazyková ani jiná příbuznost, ale o nichž se ví, že patří k nejstarším guayanským obyvatelům, žijí ještě na jiných místech. „Bílá“ vlna osídlení započala až v 16. století, větší míšenecké osady vznikly v 19. století, kdy byly otevřeny zlaté doly v El Callao na východě Venezuely, z jejichž žil se těžilo až osm tun zlata ročně. Dnes žijí běloši a míšenci převážně na okrajích vysočiny, což dává určitou naději na přežití indiánských kmenů, které žijí ve vnitrozemí. Hustota osídlení celé vysočiny je menší než jeden člověk na čtvereční kilometr.

Text: J. Štantejský a Světová pohoří

Foto: Panoramio.com – bobshut, PaulWoody, Peter van der Sleen, Gigliola Vignola, Caleffi, TaylorNunes, lourdes maldonado, bojonovi, peter7349

zpět