Lezení: osobní vyrovnanost

Po cestě, jemu důvěrně známé, prochází kolem nich starší šlachovitý pán – sportovec. Spoře oblečený do červených trenýrek s bílým lemem a obutý do starších tenisek si vybírá jednu z možných cest, která ho dovede na vrchol skály. Bez trička a jakéhokoliv jištění si prostě vyšlápne nahoru. Na způsobu jeho lezení je vidět nejen to, že cestu důvěrně zná, ale také to, že si prostě věří.

Přestože si zvolil snazší cestu, jakýmkoli zaváháním riskuje pád, který by v jeho věku nejspíš znamenal také vážné zranění. Bez emocí a zaváhání se za pár okamžiků dostal nahoru. Suverénně si to prostě vyšlápl.

Nešlo ani tak o náročnost nebo nenáročnost cesty, ale o to, s jakou samozřejmostí si starší lezecký matador se skálou poradil. Spolehl se jen sám na sebe, trénovanost, ale také na svou nezlomnou psychiku. Za pár minut byl zase dole. Oprášil si ruce, pozdravil se s ostatními a rychlým tempem odkráčel svou cestou. Lezecká mládež jen nevěřícně kroutila hlavou. Ti, co ho znali, se uznale usmáli - jako vždycky, když měli tu čest se s ním na skalách potkat.

Většina z nich se pak o něm domnívala, že s lehkostí, s jakou si poradil se skálou, překonává i překážky osobní. V jeho případě se nejspíš nemýlili. Tohle pravidlo prý ale vždycky nefunguje. „Psychika hraje u lezení velkou roli, ale zároveň se nedá říct, že člověk, který leze dobře je pak psychicky vyrovnaný i v životě,“ vyvrací na oko jasnou teorii Kamil Korejs, instruktor z pražské Horoškoly Mammut. „Osobně znám hodně lezců, kteří jsou velice nevyrovnaní, ale tohle se mění velice rychle, jakmile si ten člověk sáhne na skálu. Pak zapomíná na všechno ostatní a jenom leze,“ vysvětluje.

I z lidí, kteří vedou velice nevyrovnaný život, mohou podle něj být dobří lezci. Jen je důležité dokázat se plně koncentrovat na výkon, zvlášť pak venku na skalách nebo vysoko v horách, kde se za chyby draze platí. Fakt, že klidnější povahy to mají jednodušší nejen v lezení, ale také v životě, samozřejmě platí dál.

Text: Klára Svobodová

Zdroj foto: Horoškola Mammut