Skály a strach

„Jsou lidi, kteří se přihlásí na lezecký kurz a ten strach díky tomu zlomí a jsou lidi, kteří zjistí, že mají strach z výšek až na kurzu," říká Kamil Korejs, instruktor Horoškoly Mammut v pražských Holešovicích. Podle něj ale nejde jen o strach z výšek. „Také strach z pádu je u lezení velice obvyklý. Takovým lidem nevadí výška, ale mají prostě strach z toho, že by mohli spadnout. I když třeba jen kousek a do lana, protože jsou jištěni,“ objasňuje. Spíš než pád samotný jsou ale důvodem k zamyšlení sebereflexe a především její důsledky. Člověk bývá po pádu otřesen, tep kolem dvou set a rychlý verdikt: „S lezením končím.“

Vzestup a pád a opačně

Nejlepším receptem na přesně takové patálie a strach, který je přirozeně provází, bývá rychlý návrat na stěnu. Práce s tímto přirozeným mechanismem by měla být součástí psychologické přípravy. U závodníků nebo výkonnostních lezců může probíhat odděleně. Pro ty, kteří se lezením pouze baví, je přirozenou součástí všech lekcí. Každá nová cesta představuje totiž další výzvu. Každý chyt, který je výš od země nás vysvobozuje z tolik nepříjemného sevření, kterému se říká strach.

Člověk se dá také snadno motivovat výkonem ostatních ve skupině. Paradoxně to ale může fungovat také obráceně, zvlášť pak mezi dětmi, které se samy sobě navzájem posmívají. Důležitou roli hraje osobnost instruktora nebo trenéra. „Čím má člověk víc nalezeno, tím se bojí míň,“ vysvětluje celkem logické lezecké pravidlo Korejs. „Nejde ale o to, trénovat jednu jedinou cestu stále dokola, ale naopak spíš zkoušet stále nové a nové.“

Strachovat se dá mnoha způsoby

Celkem přirozený je také strach z neúspěchu, který vlastně provází celý náš život. Je naším hnacím motorem. Ovlivňuje jak profesní, tak i sportovní, ale též náš citový život. Odborná literatura ale paradoxně hovoří i o strachu z úspěchu. Takový typ strachu může člověku, který se nikdy nepohyboval ve vrcholovém sportu, připadat jako něco absurdního. A přesto existuje.

Obavy z toho, že svým úspěchem jaksi vybočím z průměrnosti valné většiny ostatních, jsou celkem obvyklé. Zbytek skupiny totiž takového jedince automaticky staví do role toho lepšího, pro kterého není nic problém. On první vyleze novou cestu, on pomůže ostatním. On sám se ale také musí vypořádat s rolí nejlepšího. Ten nejlepší má pak za úkol naučit se jak své chyby nebrat jako fatální selhání a jak se spíš než na řeči ostatních soustředit na svůj vlastní výkon. Psychika je holt záludná věc.

Text: Klára Svobodová

foto zdroj: Horoškola Mammut