Východní Slovensko, Bukovské vrchy I – putování divočinou
Jedná se o nejméně zalidněný region na Slovensku, který čítá necelé 4 000 obyvatel. Pokud budete hledat bližší informace o této oblasti, možná se dočtete, že zde žije více vlků a medvědů než lidí, což je ale nutné brát alespoň v případě medvědů s nadsázkou. Během našeho putování jsme naštěstí žádného nepotkali. Pro mnohé Čechy, ale i Slováky je jazyk používaný místními obyvateli poněkud nesrozumitelný, což je dáno bezprostředním vlivem ukrajinštiny. Sami obyvatelé se považují za tzv. Rusíny a jsou na svou národnost právem hrdí.
Tento kout Slovenska mě vždy přitahoval pro jeho odlehlost, ticho a klid. Zejména ve srovnání s turisticky rušnými Vysokými nebo Nízkými Tatrami. Je pravda, že se už i tato část Slovenska čím dál více dostává do povědomí lidí. Tu a tam narazíte na pár zbloudilých turistů, což jsou většinou Češi nebo Poláci. Slovenských turistů je málo, během našeho putování jsme potkali snad jen dva.
Bukovské vrchy jsou považovány za jedny z nejdeštivějších na Slovensku a je tedy vhodné vyrazit do hor řádně vybaveni pláštěnkou a nepromokavým oblečením. Rozložení srážek je během roku víceméně vyvážené, takže je poměrně těžké doporučit ideální období k návštěvě. Zpravidla na konci léta, příp. na počátku podzimu zde bývá poměrně stabilní počasí. My jsme náš výlet naplánovali na říjen. Jak se ukázalo, nevybrali jsme si úplně špatně. První část našeho výletu byla sice ve znamení silného větru s částečným deštěm, ale druhá polovina byla již ukázkovým příkladem krásného babího léta s ještě příjemnými denními teplotami.
Jedním z důvodů, proč jsme vyrazili až na konci sezony, byl i fakt, že na dřívějším termínu jsme se neshodli. Původně nás mělo jet 8, ale jak to tak bývá, polovina lidí se před odjezdem omluvila, takže nakonec jsme zůstali jen 4 – Zuzka, Hanka, Sónia a já. V plánu jsme měli přechod Bukovských vrchů s následným přesunem do sousedního pohoří Vihorlat. To se nachází jižně od Bukovských vrchů a bude o něm řeč v jednom z následujících dílů.
S sebou jsme měli dva voděodolné stany a přenocovat jsme hodlali na místech k tomu určených. Na některých místech značených turistických tras je možné narazit i na útulny, které se dají k noclehu rovněž použít. Zde je ale dobré mít na paměti, že tyto jednoduše postavené chaty mají velmi omezenou kapacitu a zpravidla se v nich nevyspí více než 7–8 osob. Platí zde tedy – kdo dřív přijde, ten dřív mele. Je však velká škoda, že se o útulny prakticky nikdo nestará. Jejich stav tomu také náležitě odpovídá. Mnohdy se tedy setkáte s tím, že například část střechy chybí a je jen provizorně zakrytá igelitem, který zde nechali nocležníci před vámi. Velmi často se také stává, že do chaty chybí vstupní dveře, takže komfort spaní je mnohdy nižší než v případě stanu, protože do chaty může profukovat studený vítr.
Způsobů, jak se dopravit do nejvýchodnějšího cípu Slovenska, je více. My jsme zvolili pohodlnou variantu nočním vlakem z Prahy s následnými přestupy v Košicích, Humenném a Stakčíně, kde končí koleje. Dále už jezdí jen jedenkrát denně autobus do Nové Sedlice, která byla naším výchozím bodem. Zde je třeba počítat, že cesta tímto způsobem trvá přibližně 16 hodin, a proto není divu, že jsme byli všichni po cestě velmi unaveni.
Vodítkem při přechodu Bukovských vrchů nám měla být červená turistická značka, která vede z Nové Sedlice do nejvýchodnějšího místa Slovenska, kterým je vrch Kremenec (1 221 m n. m.). Poté se stáčí směrem k západu po slovensko-polské hranici až na západní úbočí Nízkých Beskyd. Naším cílem bylo dojít po červené značce do Ruského sedla (800 m n. m.), odkud se pak dá dostat po modré značce do naší cílové vesnice Runina. Trek byl plánovaný na 3 dny se dvěma noclehy uprostřed východoslovenské divočiny.
To, jak náš výlet pokračoval, se dozvíte už za týden.
GPS: 49°02'42.4"N 22°30'50.9"E
Text a foto: Vojtěch Bližňák
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek