www.infoglobe.cz » Historie

Historie

     Známá domněnka, že první kontakt Evropy s Amerikou uskutečnili před Kolumbem Vikingové, se týká osídlení v L’Anse aux Meadows na Newofundlandu přibližně z roku 1000 n.l.

Novověk   

    Těsně po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem se objevilo několik prvních rybářských osad na Labradoru. Dalším známým evropským objevitelem, který se vylodil na území dnešní Kanady, byl v roce 1497 John Cabot a zemi prohlásil za vlastnictví anglického krále Jiřího VII. Po něm následovali i Španělé a Portugalci, ovšem s vnitrozemským průzkumem a zakládáním kolonií začal až roku 1534 Francouz Jacques Cartier. První pokus o osadu vznikl v roce 1600 v Tadoussacu, ale neuspěl, avšak Tadoussac zůstal alespoň obchodní stanicí. Zdařilý pokus o založení osady přišel o pět let později pod vedením Samuela de Champlaina.      Vesnice dostala jméno Port Royal, přetrvala do dnešních dnů a dnes je známá jako Annapolis Royal (Nové Skotsko). Po tom, co byl roku 1608 byl založen Québec, Francouzi prohlásili Kanadu za svoji. Následovala vlna šesti tisíc přistěhovalců, kteří se usadili především podél toku řeky sv. Vavřince.

     Kontakt evropských emigrantů s původními obyvateli byl katastrofou od prvopočátku. Obyvatelé starého kontinentu se sebou totiž přinesli pro indiány smrtící nemoci, jako například neštovice, které dokázaly vyhubit celé vesnice. Avšak Francouzům se podařilo si několik kmenů spřátelit. Ovšem neustále jich pár, které kladly ozbrojený odpor, zbývalo. V popředí byli především Irokézové, prostřednictvím kterých se Britové pokoušeli Francouze oslabit.

     Kolonisté ze země galského kohouta mezitím stále zakládali nové osady. Když se mezi nimi objevil Québec, byl hned prohlášen za hlavní město Nové Francie. Živobytím pobřežních komunit této državy byl hlavně rybolov a ekonomika osad podél řeky sv. Vavřince byla založena na farmářství. Jak vidno, jejich hospodářství byla primitivní a ke všemu jim život ztrpčovaly neustálé války s Irokézy.

      Francouzi během let pronikali dále do vnitrozemí, do oblastí dnešních teritorií Québec, Ontario a Manitoba, obchodovali se zbraněmi, střelným prachem, oblečením a noži. Protože byl život v nové kolonii těžký, Nová Francie měla k roku 1759 pouhých 65 000 obyvatel. Jenomže Nová Francie měla jiné problémy než slabou imigraci, francouzská vláda totiž měla pramalý zájem o podporu své americké kolonie a většinou ji nechávala, ať si své problémy řeší sama.

     Británie, jižní soused Nové Francie, si postupně začala nárokovat Hudsonův záliv. Francie tak přešla s Británií do válečného stavu, přičemž jednou ze záminek byli i Irokézové bojující britskými zbraněmi. Konflikt se vlekl po 17. a 18. století. Hlavní pozemní boje se děly především na hranicích s Kanadou nebo v ní samotné. První oblastí, kterou Britové získali a Utrechtským mírem si nechali i potvrdit za vlastní, bylo Nové Skotsko, což jim dalo kontrolu nad tisíci francouzsky mluvících Akaďanů. Britové svým novým poddaným nedůvěřovali a tak se snažili jejich počet „zředit“ přílivem protestantských kolonizátorů z Evropy. V roce 1755 nechali Britové deportovat přibližně 12 000 Akaďanů po všech svých severoamerických državách.

     Začátek druhé poloviny 18. století byl poznamenán Sedmiletou válkou, která po podepsání mírové smlouvy v Paříži znamenala pro Francii podstoupení téměř všech jejich severoamerických držav Británii. Další válečný konflikt vypukl až roku 1812. V této válce proti sobě bojovaly Spojené státy a Británie. Kongres Spojených států vyhlásil válku Kanadě v červnu 1812, přičemž většinou hlasovali pro delegáti z jihu a západu, kteří věřili, že jediná možnost jak expandovat na západ, je poražení Kanady a indiánů. Válka skončila mírovou smlouvou podepsanou v Gentu a žádná ze stran neutrpěla žádné územní zisky či ztráty. Jediní, kdo skutečně prohráli byli indiáni, kteří bojovali za Brity, a byli hlavní silou, jež odrazila invazi vojsk USA. Po válce si akorát mohli vybrat mezi Spojenými státy, které by se k nim chovaly krutě, a Brity, jenž by mohli být milostivější. Jedinou významnější změnou, kterou válka přinesla, bylo obrácení toku migrace, která předtím směřovala na sever, na západ do Ohia a Michiganu.

Moderní doba

     V roce 1837 začaly v horní a dolní Kanadě propukávat nepokoje proti britské koloniální vládě. V horní Kanadě se skupinka reformátorů pod vedením Williama Lyona Mackenzieho chopila zbraní a vyprovokovala několik dezorganizovaných a většinou neúspěšných šarvátek v okolí Toronta, Londýna a Hamiltonu. V dolní Kanadě byly nepokoje významnějšího rázu. Města Chambly a Sorel byly obsazeny rebely a Québec byl od ostatních kolonií izolován. Robert Nelson, vůdce montrealských povstalců, roku 1838 přečetl davu v Napiervillu deklaraci nezávislosti. Ovšem povstalci byli nakonec poraženi, několik stovek jich bylo zatčeno a dokonce bylo i na výstrahu zapáleno i několik vesnic. Aktem Unie se roku 1840 z Kanady stala jedna kvazifederální Spojené provincie Kanady. Britské sjednocování severoamerických provincií vycházelo z obav, že americká expanze na západ by mohla ohrozit její kolonie.

      Dne 1. července 1867 britský parlament schválil Britský severoamerický akt, který z provincií Kanady, Nového Brunswicku a Nového Skotska vytvořil federaci spadající pod britskou královnu. Kanada dostala status dominia, což značilo, že je samosprávnou kolonií Britského impéria. Spolu s budování kanadské pacifické železnice země expandovala na sever, východ i západ. V roce 1870 se ke Kanadě připojila Manitoba a Britská Kolumbie následovala o rok později. Se ziskem nových rozsáhlých teritorií byla zřízena Severozápadní jízdní policie, dnes Kanadská královská jízdní policie. Roku 1905 přibyly Saskatchewan a Alberta.

     Během první světové války se upevnilo kanadské národní vědomí. Největším kanadským úspěchem byla 9. dubna 1917 bitva u Vimy, kde kanadské jednotky dobyly německou pozici na opevněném kopci, jenž předtím úspěšně vzdoroval britským a francouzským útokům.   

      V poválečné době, když vypukla Velká hospodářská krize, Kanada, především západní, velmi trpěla a vystřízlivění nepřišlo dříve než na počátku druhé světové války. Kanadská účast v ní byla zahájena dne 10. září 1939 vyhlášením války Německu, týden po Británii. Kanadské jednotky se účastnily například neúspěšné obrany Hong Kongu, spojenecké invaze do Itálie i do Normandie. V národě, který tou dobou měl přibližně 11 milionu obyvatel, sloužilo 1.1 milionu mužů v armádě, z toho přibližně 45 tisíc zahynulo a 55 tisíc bylo zraněno. Krom mrtvých a zraněných přinesla válka Kanadě ztracenou prosperitu. Sled liberálních vlád dal kanadskému lidu sociální blahobyt včetně všeobecné zdravotní péče, důchodů a penze pro veterány.

     Předválečná finanční krize, která navíc byla zhoršována vysokou mírou korupce, znamenala, že obyvatelé Newfoundlandu se od Kanady roku 1934 odtrhli a stali se obyvatelem královské kolonie pod správou britského guvernéra. Když však v roce 1941 přišly americké jednotky, prosperita se s investicemi do leteckých a námořních základen vrátila. Kanadská vláda byla tímto stavem znepokojena a obávala se, že Newfoundland se stane jedním z amerických států. Britská vláda v roce 1948 přišla s referendem, kde obyvatelům dala tři možnosti: zůstat královskou kolonií, získat status dominia (= nezávislost) nebo připojit se ke Kanadě. Jak je vidět, možnost připojit se k USA zde nebyla. Po rozhořčených diskusích se Newfoundlanďané nakonec roku 1949 připojili ke Kanadě.

Kanada od roku 1990

     V 90. letech nastalo období hospodářského zmatku a to především kvůli vysoké nezaměstnanosti na začátku této dekády a rovněž i za roky nahromaděnému státnímu dluhu a vysokému deficitu. Jak konzervativní, tak  liberální vlády, odsouhlasily značné škrty v sociální politice a začaly privatizovat státní služby a podniky.

     Rok 1995 byl poznamenán kontroverzí, která se stala v Ipperwashi v Ontariu, kde byl jeden z původních obyvatel Kanady při vyjadřování protestu proti vládě zastřelen. Následné vyšetřování zjistilo, že v kanadské policii je běžný rasismus. To vedlo k tomu, že vláda se začala zabývat právy původních obyvatel, což vyústilo roku 1999 v tzv. Nisga’askou konečnou dohodu, jež byla uzavřena mezi lidem kmene Nisga’a, provinciální vládou Britské Kolumbie a federální vládou, a řešila problém územních nároků. Federální vláda vyřešila i požadavky Inuitů, kteří chtěli mít vlastní samosprávný celek, tak, že bylo vytvořeno teritorium Nunavut.

     Po roce 2000 přišla vláda s důležitými politickými i sociálními změnami, které vznikly v souvislosti s útoky z 11. září 2001. Kanada rovněž podpořila vojenskou intervenci v Afganistanu, ale postavila se proti válce v Iráku, což vyvolalo značnou politickou rozepři mezi její vládou a vládou Spojených států.

    

Text: Maxim Kucer

 

zpět

Lokace: