www.infoglobe.cz » Historie

Historie

     Zrození polského státu se datuje do období 10. století, když se slovanské kmeny, přijavší křesťanství, sjednotily pod vládou Meška I. a jeho syn Boleslav Chrabrý byl roku 1025 papežem korunován polským králem. Ve 12. století se Polsko rozdělilo na několik menších států. Roku 1320 se Vladislav I. stal králem znovu sjednoceného Polska. Jeho syn Kazimír III. je považován za jednoho z nejlepších polských králů. Země se v té době stala rovněž centrem židovské migrace. Na konci 14. století, v roce 1385, vznikla polsko-litevská unie a jejím panovníkem se stal Vladislav II. Jagellonský, zakladatel jagellonské dynastie. Roku 1410 uštědřila unie porážku teutonským rytířům. V druhé polovině 16. století vytvořilo Polsko s Litvou společný stát, který se ve své době stal jednou z největších evropských mocností a sahal na dosah pouhých 150 kilometrů od Moskvy. Po dalších dlouhých bojích s německými rytíři se součástí Polska stalo Královské Prusko, později zvané Východní Prusko. Kromě jiného Polsko proslulo svoji náboženskou svobodou, takže v něm hledali útočiště Židé, protestanti a jiné náboženské minority.

     Po smrti  posledního Jagellovce Zikmunda Augusta, jenž po sobě nezanechal dědice, byli polští králové voleni šlechtou. Roku 1596 se stalo hlavním městem místo Krakova Varšava. O necelých sto let později se Poláci značně vyznamenali pro evropské dějiny, když v roce 1683 zahnal jejich král Jan III. Sobieski Turky od Vídně. Ovšem v polovině 17. století nastal konec zlatého věku. Na jedné straně se Poláci ocitli v ohrožení Švédy a na druhé povstáním Bohdana Chmelnického na Ukrajině. Pád Polska započal v druhé polovině 18. století, konkrétně roku 1772, kdy došlo k prvnímu dělení. Tato tragédie o třech dějstvích pokračovala v letech 1792 a 1795 a hlavní role v něm hrálo Prusko, Rusko a Rakousko. 

 

Nástin událostí, které vedly ke krizi: 

       Po vymření rodu Jagellovců po meči vznikla v Polsku „šlechtická republika“, tzn. volební monarchie v čele s králem, který byl z velké části zbaven moci a na jehož volbu měly stále větší vliv cizí mocnosti. Veškerý politický život uvnitř státu brzdila neomezená svoboda šlechty. Pro zásadu jednomyslnosti (liberum veto) polský říšský sněm většinou nebyl schopen usnášení a prostředek, který měl působit jako protiváha, totiž šlechtické konfederace, byl stále častěji využíván jako nástroj v rukou sousedních států, které měly zájem na rozpadu Polska.

     Jeden z magnátů - Stanislav August Poniatowski, který byl na nátlak Ruska v roce 1764 zvolen polským králem, se pokoušel provést reformy včetně ústavní. Narazil však na konzervatizmus a osobní zájmy šlechty a jak jinak – církve. Proti zrušení tzv. liberum veto se téhož roku postavila  šlechta a zavedení použitelného celního systému pro získání státních financí, vojensky zabránilo Prusko. Rusko se snažilo své zájmy prosadit pod záminkou „ochrany“ pravoslavných věřících v Polsku. To se Polákům samozřejmě nelíbilo a roku 1768 vypukla válka, která byla vedena jak proti ruskému tlaku, tak proti reformním snahám. Rusko tento konflikt vzalo jako vděčnou záminku pro ozbrojenou intervenci. To je pro Rusko a i Prusko skvělou záminkou k ozbrojené intervenci. Roku 1770 obsadil Josef II. spišská města, dříve zastavená Polsku, a vytvořil tak předpoklady pro uzavření rusko-pruské a rusko-rakouské úmluvy o dělení Polska v roce 1772.

První dělení Polska (1772): 

     Při prvním dělení ztratilo Polsko téměř třetinu svého území a třetinu obyvatelstva. Rakousko obdrželo Halič asi 70 000 km2, obydlenou Poláky a Rusíny; Rusko posunulo své hranice na západě až ke Dvině a Dněpru (cca 110 000 km2) a získalo tím oblasti s převážně ruským a lotyšským obyvatelstvem (současné Bělorusko a Ukrajinu); Prusko dosáhlo anexí Varmie a Západních Prus (35 000 km2), s výjimkou Gdaňska a Toruně, s přibližně dvěma pětinami německého obyvatelstva spojení mezi Pomořany a Východními Prusy.  Prusové brali první dělení jako jakési zadostiučinění, protože se z jejich pohledu jednalo o návrat území, které patřilo už Řádu Německých rytířů. Hnací silou při prvním dělení Polska bylo Rusko. Tedy Polsko by si samostatnost pravděpodobně nezachovalo ani bez dělení, protože by asi bylo okupováno Rusy.

     Další osudy Polska, vydaného na milost Ruska, Pruska a Rakouska, byly již jen pokračováním téže politiky. Všechny pokusy vymanit se z péče ruského samoděržaví byly marné.

 

Mezidobí: 

     V roce 1791 Sejm schválil novou ústavu, jenže kořistnický egoismus polské šlechty vedl ke kolaboraci se zeměmi, které si dělily jejich zemi. Polská šlechta prokázala, že není schopna sjednotit se v zápase o záchranu Rzeczipospolité. Sněmu, který přijal novou ústavu, se zúčastnilo jen 157 delegátů, zatímco 327 jich zůstalo sedět doma. Nová ústava, kterou podepsal i král, byla přijata menšinou delegátů. Ostatní zůstali stranou a raději čekali, jak se situace vyvine.

      Naproti tomu „přátelé Ruska“ (povzbuzeni štědrými dary carské vlády a hlavně samotnou carevnou), vyhlásili v dohodě s petrohradským dvorem na jaře 1792 v Targowici konfederaci, která se za podpory ruské armády zřekla nové ústavy a reformy, kterou bylo zrušeno liberum veto. Polský trůn se měl stát po smrti Stanislava Poniatowského dědičným v saské dynastii, ale to se v Petrohradě samozřejmě nesetkalo s pochopením, přestože s novou polskou ústavou tentokrát souhlasilo i Prusko a Rakousko.

     Vývoj událostí, které následovaly, je de-facto opakováním toho, co se již stalo. „K ochraně ústavy a polských svobod“ vpadla v květnu 1792 do Polska stotisícová ruská armáda. Slabošský král Stanislav Poniatowski, který zachraňoval všechno, co se zachránit dalo, tak dlouho, až nebylo co zachraňovat, se pod hrozbou úplné porážky připojil k targowické konfederaci a přikázal polskému vojsku, které čítalo asi 40 000 mužů, aby Rusům nekladlo odpor. Tadeusz Kościuzsko, velitel polské armády, který si vysloužil zásluhy během americké války za nezávislost, toto kapitulantství odmítl a vzdal se velení. Rusové tak bez problémů obsadili Varšavu a podmínky pro konání dalšího aktu v trojím dělení Polska, byly připraveny.

 

Druhé dělení Polska (1793): 

     Na začátku roku 1793 byla v Petrohradě podepsána rusko-pruská konvence „pro ochranu sousedů Polska“ a k potlačení „francouzského ducha v Polsku“.  V létě 1793 zasedal pod dozorem ruské armády Sejm. Ruští důstojníci polským delegátům oznámili, že nikomu nebude dovoleno odejít, pokud nedají souhlas s odstoupením Volyně, Podolí a části Litvy Rusku. K tomu všemu byla Polsku vnucena „vzájemná obrana území“, čímž se v podstatě stalo ruským protektorátem. Vypadalo to tak, že Rusko si vyhradilo právo na přítomnost svého vojska na zbytku polského území, rovněž Polsko mělo být zastupováno Ruskem na těch dvorech, na kterých polští vyslanci nebyli. Krom toho Polsko nesmělo měnit svoji ústavu nebo uzavírat dohody s jinými zeměmi, pokud k tomu Rusko nedalo souhlas. Proti druhému dělení Polska se postavili dokonce i „přátelé Ruska“ targowické konfederace, protesty Poláků byly jak v Berlíně tak v Petrohradu ignorovány.

 

Varšavské povstání: 

      V Polácích ovšem stále doutnal plamínek naděje, že se jim podaří vymanit z ruské nadvlády. V březnu 1794 vyhlásil strůjce národněosvobozeneckého hnutí Tadeusz Kościuzsko na krakovském náměstí Rusku válku. K tomu se před velikonocemi 1794 se po Varšavě rozšířila zpráva, že Rusové prý chtějí v době, kdy lidé budou na bohoslužbách v kostelech, odzbrojit polskou posádku města. Varšavská posádka a lid v čele se ševcem Janem Kulińským a cech řezníků pod velením cechmistra Sierakowskiego se rozhodli Rusy předejít. 17. dubna vypuklo ve Varšavě povstání. Ruské patroly unikaly před davem a ti, kterým se nepodařilo prchnout byli zabiti, což se týkalo přibližně poloviny sedmi tisícové ruské posádky. Ruský vyslanec a spolu s ním takzvaní „přátelé Ruska“ se rovněž snažili prchnout, jenomže ne všichni měli to štěstí, že unikli. Biskup, dva hetmani a maršálek targowické konference byli pověšeni (biskup Kossakowski, hetmani Oźarowski a Józe Zabela, maršálek Jozefek Ankiewiczem). Bratr krále, primas Michal Poniatowski, raději spáchal sebevraždu než aby se ho zmocnil dav.

Třetí dělení Polska (1795): 

    K odpůrcům Ruska i Stanislav August Poniatowski, ale jeho autorita a vliv byly ještě bezvýznamnější než dříve. K řešení odboje v Polsku královna povolala Suvorova. Poláci stáli proti obrovské přesile carských vojsk. Boj za svobodu národa vyvrcholil v říjnu 1794 bitvou u Macejovic (Maciejowec), v níž byla polská armáda poražena a Kościuszko a zajat. Následovaly pro Poláky děsivé události. 4. listopadu 1794 vtrhla Suvorovova armáda do varšavského předměstí Pragy a rozpoutala hrůzný masakr, při němž přišlo o život přibližně 15 000 mužů, žen a dětí. Brutalita carské armády byla krvavým prologem pro následující událost, jíž bylo třetí dělení Polska. Po územní stránce nebylo v podstatě co dělit. Rakousku připadla Halič a Krakov, Prusko zabralo Velkopolsko a Varšavu a Rusko si připsalo pravobřežní Litvy, Ukrajiny a Kuronska. Ruské impérium se celkově mohlo těšit z největšího podílu, protože Kateřině II. se podařilo připojit asi 470 000 km2 s přibližně 6 770 000 obyvateli. Rusko se tak své hranice rozšířilo až k habsburské monarchii

     Třetím dělením byl především dokončen proces, při kterém zmizel stát sám o sobě. Poláci se i tak nevzdali, vypadalo to, jako kdyby přijali radu Jean Jacquese Rousseaua: „Nemůžete-li zabránit vašim nepřátelům, aby vás spolkli, tak jim alespoň znemožněte, aby vás strávili“. Navenek sice polská otázka spojovalo mocnosti, které si ji rozdělili, ale co se týče vnitřní dění, například v ruské říši byla polská otázka vždy zdrojem napětí, které zajisté přispělo k jejímu zhroucení.

     Po první světové válce opět vznikl polský stát, který se po květnovém puči roku 1926 pod taktovkou Josefa Pilsudského stal diktaturou.

 

30. léta v Polsku:

     Od roku 1926, kdy se Josef Piłsudski pučem dostal k moci, byl v Polsku zaveden sanační režim a země byla sevřena pěstí diktatury. Efektivní propaganda a všeobecná podpora umožnila Piłsudskému uchování si autoritářských pravomocí a na jejich úkor byla ústavními dodatky zmenšena moc Sejmu. Piłsudski  se rovněž potřeboval zbavit politických oponentů. Opozici tvořil Dmowského tzv. Tábor velkého Polska (zakázán v roce 1933), který byl velmi inspirován fašistickými vzory, a socialisté. Nástrojem pro to se stala propaganda a v roce 1930, v předvečer voleb, i soudy. Kvůli těm si Piłsudski  i Polsko vysloužily značnou kritiku, která poškodila polskou reputaci. Ale nikdy se nestalo, že by Piłsudski zrušil parlament a pluralitu stran. Atmosféru politického tlaku nicméně mohl pocítit každý a byla hrozba, že se politická situace může i zostřit. Po vítězství ve volbách 1930 se Piłsudski  začal věnovat hlavně armádě a zahraniční politice, záležitosti vnitřní politiky přenechal na své „plukovníky“.

     Piłsudski  byl značně rozčarován demokracií v Polsku. Jedním z jeho hlavních cílů bylo přebudování parlamentní demokracie na prezidentský stát, tedy v jeho vizi na totalitní stát. Ovšem Piłsudského moc byla založena spíše na jeho osobnosti a nikdo z jeho nejbližších spolupracovníků by nemohl požadovat legitimní nástupnictví, protože sanační režim by se rozpadl a Polsko by se vrátilo do éry před ním.

     Pilsudského režim však sebou přinesl několik pozitiv. Pozice Polska byla od dvacátých let upevněna a ani hrozba německého revizionizmu nebyla akutní. Polsko zaznamenalo v roce 1929 jeden z největších přírůstků HDP v Evropě (29%). Stát podporoval investice do modernizace průmyslu a i zemědělství. Polsko se celkově stabilizovalo a zlepšila se situace etnických menšin, které tvořily asi třetinu obyvatel druhé polské republiky. Piłsudski zaměnil politiku etnické asimilace Národních demokratů za státní asimilaci, to znamená, že občané nebyli souzeni podle jejich etnického původu, nýbrž podle loajality ke státu. Za tuto změnu byli Piłsudskému vděční i polští Židé, jejich situace se rapidně zlepšila a to zvlášť po jmenování Kazimierza Bartla premiérem.

     Vztahy s národnostními menšinami změnila kombinace dopadu Velké hospodářské krize a série teroristických útoku Organizace ukrajinských nacionalistů. Ukrajinská komunita, čítající v Polsku přibližně 13% obyvatel, byla značně znepokojena s neochotou vlády udělit jim v Haliči lokální autonomii a zřídit vlastní univerzitu. Vláda ovšem vcelku podporovala polskou kulturu a vzdělanost. Ke dvěma univerzitám v Krakově a Lvově byly přidány opětovně polonizované univerzity ve Varšavě, která se brzy stala v zemi největší, znovuotevřená univerzita ve Vilně a zcela nové v Poznani a Lublinu.

      Z ekonomického hlediska Polsko setrvávalo v podobě převážně zemědělské země. Zemědělci tvořili přibližně 68% populace. Velká pozornost byla věnována pozemkové reformě. Zákon z roku 1920, schválen 1925, limitoval velikost pozemku, kterou mohl vlastnit jeden vlastník na 180 hektarů, 300 ha u východních hranic.  Do roku 1938 tak vzniklo na 734 tisíc nových farem.

     Počátek třicátých let sebou přinesl rovněž zostření politických vztahů s Německem. Německá strana vznesla požadavky na změnu hranic, konkrétně Hugenbergova Německá národní lidová strana. Tento názor ovšem nesdíleli jen němečtí pravicoví extrémisté, nýbrž i britský velvyslanec se vyjádřil v tom smyslu, že nezná žádného významného Němce, který by považoval německou hranici na východě za definitivní. Anti-polské postoje začínaly díky silnému německému vlivu přecházet i na německou menšinu v Polsku, která čítala přibližně milion lidí.

 

Americko-polské vztahy v meziválečné periodě:

    Po první světové válce klesl americký zájem o Polsko na minimum. Navíc si Polsko vysloužilo kritiku za své antisemitské postoje a spory se sousedy. Ovšem během válečných let Roosevelt vychvaloval u Poláků jejich protiněmecký odboj a rovněž toto téma používal ve své kampani pro překonání izolacionizmu a upozornění na nacistické nebezpečí. Během jaltské konference se pro něj polská otázka stala nepříjemným problémem, který komplikoval vztahy se Stalinem.

     Poláci, kteří měli v podstatě dva nepřátele, Německo a SSSR, se museli snažit přesvědčit Velkou Británii a částečně i USA, že vítězství nebude konečné, pokud SSSR po porážce Německa bude ovládat půlku Evropy. Tyto argumenty se však minuly účinkem, protože pro západ byla spolupráce se SSSR klíčová. Generál Sikorski nabídl spolupráci v poválečné organizaci regionu, což by mohlo znamenat lepší ochranu proti sovětskému zásahu. Rooseveltův názor byl ale jiný. Podle něj záleželo pouze na velkých mocnostech, co se z Polska stane. Roosevelt se rozhodně nechtěl handrkovat s Polskem a dalšími malými státy. 

 

40. léta:

     Polsko 40. let bylo Polskem po čtvrtém dělení, které bylo předznamenáno již v tajném dodatku paktu Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939, a které začalo být uskutečňováno ode dne 1. září 1939 vstupem německých vojsk a poté 17. září vstupem sovětských vojsk.

    K Německu byla připojena kromě jiného i Varšava a Lublinsko a SSSR získal do své sféry Litvu s dosud polským Vilnem. Hranice obou zón byla dána řekami Pisou, Narewem a Sanem. Ruská část Polska byla po zfalšovaném plebiscitu formálně připojena k svazovým republikám Ukrajině a Bělorusku. Polská vláda s nejvyšším vojenským velením uprchli do Rumunska.

 

Německé dobývání Polska:

      1. září 1939 začalo německé tvrdé a krátké dobývání Polska. Polská armáda byla jak po stavu početním tak technickém zaostalá. Němci na Polsko vrhli 85% svých tehdejších ozbrojených sil, bylo to 1,6 milionu mužů, 250 000 nákladních automobilů a dalších motorových vozidel, 67 000 děl a minometů, 4 000 tanků a divizi jezdectva. Někteří  piloti Luftwaffe byli členy známé elitní jednotky Kondor, která byla zapojena ve španělské civilní válce. Němci do bojů v Polsku nasadili 1180 stíhacích letadel (hlavně Messerschimitty Bf109s),  290 bomardérů JU 87 Stuka, 290 konvenčních bombardérů (převážně He 111) a 240 námořních letadel různých typů. Pro porovnání uvedu stav polských ozbrojených sil. Polákům se povedlo shromáždit jen 800 000 pěšáků, včetně jedenácti brigád jezdectva, dvou motorizovaných brigád, 30 000 děl a minometů, 120 tanků a 400 letadel. Známé jsou příběhy o polské kavalerii hrdinně se ženoucí vstříc smrti z řad německých tanků. Přesto se Polákům povedlo Němcům způsobit více jak padesátitisícové ztráty.

      I v řadách německé armády panoval obdiv nad zarputilou obranou Poláků. Varšava byla mohutně bombardována německými bombardéry JU 87 Stuka. Němci ji kompletně obklíčili a 15. září byla v rádiu Berlín mylná informace o jejím dobytí. Obyvatelstvo se aktivně zapojilo do obranných prací. Německé tanky byly v ulicích Varšavy zastavovány civilisty, kteří se je snažili všemožně sabotovat.

      Varšava kapitulovala 27. září, ale některé polské jednotky bojovaly až do října. Polské vojenské ztráty činily přibližně 65 000 pěšáků, 400 letců a 110 námořníků.

 

Okupované Polsko:

      Polsko se ocitlo z obou stran pod vládou teroru. Na německém rasovém žebříčku zaujali Poláci podřadné místo, ale nejdříve se chtěl Hitler vypořádat s židy. Ovšem nejen ti byli obětí teroru. Jak sovětská tak německá strana se začala zbavovat polských intelektuálních, armádních a kulturních elit. Krom toho začali Němci převychovávat polské děti, které splňovaly předpoklady árijského člověka. Ty děti, u kterých se nakonec po lékařském průzkumu zjistilo, že jsou slovanské rasy, zemřely v koncentračních táborech.

     Polské území bylo rozděleno mezi Němce, které Hitler přilákal ze zahraničí, tzv. volksdeutsche. Byly to skupiny především z Litvy, Estonska a Sedmihradska, z Poláků zbavených půdy se stali čeledíni německých osadníků. Po zavedení pracovní povinnosti v říjnu 1939, jež platila pro všechny občany ve věku od 14 do 60, bylo do Německa do roku 1941 deportováno na 550 tisíc lidí a na jaře 1940 k nim přibyla velká část čtyřsettisícové masy polských válečných zajatců. V létě 1944 dosáhl počet polských nucených pracovníků přibližně 1,3 milionu. V roce 1941 Němci rozhodli, že 80 až 85% Poláků bude vysídleno na Sibiř, Poláci od 15 do 20 let měli být germanizováni a zbytek měl být vyvražděn.

 

Polští Židé:

     Krutěji než ostatní obyvatelé byla zasažena židovská diaspora. Židé se museli ocejchovat modrou či žlutou Davidovou hvězdou, museli se přestěhovat do ghett, kde se na absurdně malém prostoru tísnily až statisíce lidí a mimo jiné jim byl hromadně konfiskován majetek. V ghettech byla přibližně dvaceti procentní úmrtnost a jejich obyvatelé neustále trpěli hlady.  Na podzim 1941 se začala stavět vyhlazovací centra, v Osvětimi se prováděly pokusy s plynovými komorami. Stovky tisíc Židů byly posílány do nově zbudovaných vyhlazovacích táborů, kde byly usmrcovány v plynových komorách a jejich těla se poté pálila ve speciálně vystavěných krematoriích. Šance na záchranu Židů byla mizivá. Existovali jedinci, tzv. „smalcownicy “, vrtichvosti, kteří prodávali uprchlé Židy a i členy odboje gestapu. Ovšem existovali i lidé, kteří pod rizikem smrti skrývali uprchlíky. Tak přežilo asi 150 tisíc Židů, tzn. cca 5%.

     V roce  1941, kdy narůstaly rozpory mezi Třetí říší a SSSR, se u Poláků objevila naděje, že se Německo válkou se SSSR oslabí, zastaví svoji expanzi a případně úplně zlomí. Po začátku plánu Barbarosa, kdy se Němci zmocnili celého Polska, začali nacisté podle plánu Generalplan-Ost usilovat o přeskupení obyvatel žijících mezi Odrou a Dněprem. V této oblasti se mělo usídlit přibližně milion Němců a Polákům byl určen dvojí osud – buďto germanizace anebo vyhnání za Ural, zbytek Slovanů měl sloužit Němcům jako otroci. Krom toho měli být invalidé, slabomyslní, Židé a Romové odstraněni v koncentračních táborech.

     Poláci ovšem proti všem těmto zrůdnostem a okupaci vedli těžkou partyzánskou válku. Polský odboj byl společně s francouzským, jugoslávským a sovětským největší v Evropě.

 

Katyňský masakr:

     Na rozkaz Stalina bylo rukama NKVD v Katyňském lese poblíž Smolenska zastřeleno 26 000 spojeneckých válečných zajatců. Tito zajatci se sestávali z důstojníků v záloze. Je jisté, že v tu dobu NKVD spolupracovala s nacistickým SS a popravy naaranžovala tak, aby to vypadalo, že je spáchali vojáci SS. V dubnu 1943 Němci objevili jejich ostatky a v témže roce 1943 zveřejnili film, ve kterém ukázali asi 4000 exhumovaných těl a vinili Sověty.Britská strana v zájmu zachování kreditu spojeneckých vztahů potvrdila sovětskou verzi a Roosevelt označil polskou reakci na katyňský masakr za „stupidní“. Polská exilová vláda požádala Mezinárodní červený kříž o vyšetření celé záležitosti. Sovětská vláda na to reagovala tím, že koncem dubna 1943 přerušila s Polskem diplomatické styky. SSSR obvinilo z masakru Němce a až po pádu komunismu Rusové přiznali svoji odpovědnost.

 

Varšavské povstání a poválečná situace:

     Odpoledne 1. srpna 1944 vypuklo ve Varšavě povstání. Oddíly DA (Domácí armáda), resp. AK (Armija Krajowa) měly ovládnout hlavní strategické body města, přičemž se spoléhaly na to, že vojskům Rokossovského, které po německém tankovém protiútoku ještě nepřekročily Vislu, pomohou. Stalin neměl chuť bojovat o Varšavu a nechal útok zastavit a Rudá armáda po šest týdnů nepodnikala žádné útočné akce. SSSR krom toho nesouhlasilo s přistáváním spojeneckých letadel na sovětských letištích, které měly bojujícím Polákům pomoci. 5. srpna byl pod vedením generála Ericha von dem Bach-Zalewského zahájen protiútok. Zhruba měsíc po vypuknutí povstání musela DA evakuovat Staré Město. Polské ztráty činily 18 000 mrtvých a 25 000 zraněných. Obrovský byl počet i civilních obětí, bylo jich něco mezi 120 – 200 000. Většinou to byly oběti ustupujících německých vojsk.

     Po válce SSSR většinu svého původního záboru anektoval a Polsko rozšířil po hranici s Německem na Nise a Odře. Polsko trpělo po válce těžkými ztrátami. Před válkou mělo 35,1 milionu obyvatel, kdežto na konci války to bylo pouze 19,1 milionu. Poválečné sčítání lidu z února 1946 ukázalo, že Poláků bylo jen 23,9 milionů. Těžce byly zasaženy i národnostní menšiny, před válkou tvořily třetinu polské populace, po válce vymizely. Nemluvě o tom, že většina Varšavy byla po povstání zničena. V Polsku si navíc zachvacoval vliv SSSR. V roce 1947 Poláci na sovětský nátlak odmítli Marshallův plán a v roce 1949 se přidali k RVHP a později, v roce 1955, se začlenili do Varšavské smlouvy.

   Stalin na Jaltské konferenci slíbil, že v Polsku proběhnout svobodné volby. Jenomže komunisti vedeni Gomulkou a Bierutem se obávali malé podpory, proto se místo voleb v roce 1946 konalo referendum, takzvané „Třikrát ano“. Sestávalo se ze tří otázek: 1) Jste pro zrušení polského senátu? 2) Jste pro převzetí ekonomického systému založeného na zemědělské reformě a zestátnění hlavních národních průmyslových podniků, včetně zachování zákonných práv na soukromé podnikání? 3) Chcete, aby se linie Odra-Nisa ustanovila jako západní hranice Polska? Komunisté poté výsledky zformovali tak, aby se neukázalo, že nemají u občanů velkou podporu. Nová polská vláda kontrolovaná polskými komunisty, kteří strávili válku v SSSR, byla vedena již zmíněným Boleslavem Bierutem, který byl polským prezidentem v letech 1947-1952. Vládě asistovali sovětští poradci, kteří byli zastoupeni snad ve všech sférách vlády, v armádě, v policii i mezi polskou inteligencí.   Nejvýznamnější z této řady poradců byl Konstantin Rokosowski, jež byl ministrem obrany v letech 1949-1956, a který byl rovněž zodpovědný za čistky v polské armádě. Bierut chtěl po sovětském modelu v Polsku zavést lidovou demokracii a centrálně plánované hospodářství. Koncepce sovětského centrálního plánování byla představena v „šestiletce“ v roce 1950.

     V roce 1980 se zformovalo hnutí Solidarita, jež podkopala moc komunistické strany a roku 1989 ji v parlamentních volbách porazila. Devadesátá léta znamenala pro Polsko především vstup do Visegrádské čtyřky, vstup do NATO a 1. května 2004 se stalo členem Evropské unie.

 

Text: Maxim Kucer

Foto: Wikipedia.org

zpět


Lokace:

Polsko
Kalendář akcí:

Partneři:

I díky vám jsme získali certifikát:

Dôveryhodná firma 2017

 

Fotosoutěž:

V tuto chvíli není žádná soutěž aktivní. Předchozí soutěže najdete v našem archivu soutěží.

Aktuální stavy řek:

Aktuální informace o stavu vody na českých řekách můžete sledovat ZDE

Aktuality:

27.3.2024
Ať vám Velikonoce přinesou hodně radosti, zdraví, klidu i splněných cestovatelských tužeb. Běžte se ve dnech volna projít do přírody a načerpejte novou energii.
1.3.2024
Klub slovenských turistů, Fakulta informatiky РEVŠ a OZ Karpaty Vás zvou na 38. ročník mezinárodního setkání expedičních turistů a netradičních cestovatelů EXPEDICE 2024.
15.1.2024
Novoroční číslo časopisu Krásy Slovenska přináší zajímavý rozhovor s geografem z Geografického ústavu Slovenské akademie věd  - RNDr. Jánem Hanušinem, CSc., pozve vás napříč Kubínskou holí na Oravské Maguře a představí tajemné Javorníky.
Archiv aktualit

Důležité informace:

Informace a upozornění před cestovaním do zahraničí najdete ZDE 

 

(včetně výskytu koronavirus COVID-19 i válečného konfliktu na Ukrajině).

.

Každý týden na facebooku nová soutěž o knižní ceny! Přidejte se a
soutěžte!

Nejčtenější články:

Mobilní aplikace:

aplikácia Infoglobe

stiahnuť zadarmo pre Androidstiahnuť zadarmo pre iPhone

 

 

Interaktivní katalogy:

dnes:čtvrtek 28. 3. 2024
svátek:

TIP: Mobilní aplikace INFOGLOBE je pro vaše zařízení ke stažení ZDE.

X

TIP: Mobilní aplikace INFOGLOBE je pro vaše zařízení ke stažení ZDE.

X