ČR: Hrad Točník – komfort a bezpečí Václava IV.

Jestli jste pod Žebrákem hledali místo k zaparkování, na Točníku podobná situace nehrozí. To, co kdysi nechal vystavět Václav IV., dnes ve sto procentech slouží turistům. Jako bonus i prostorné parkoviště, se kterým panovník v letech 1395–1400 z pochopitelných důvodů nepočítal.

Podobně jako s parkováním je to i s hradem samotným. Zatímco Žebrák se tísní na nepohodlném kousku skály, Točník má ve svých útrobách i kolem sebe prostoru dost. Výšlap k němu se někomu může zdát zdlouhavý, ale krajina kolem baví všechny svým jemným zvrásněním, vůní i barvami přicházejícího jara. Navíc kopec není zdaleka tak strmý jako táhlý, a tak není důvod si na cokoliv stěžovat. Na Točník vyšlápne i babička s dědou, to je bez debat. 

Objevování prostor, průchodů, zkoumání repliky historického jeřábu nebo proplétání se mezi rozpadlými stěnami, které ve své kráse potlačily obranné prvky, jimiž se hrady většinou vyznačovaly, může být opravdovou zábavou. Točník zůstává jedním z příkladů, kdy se oboje – obranný účel i estetika – dokonale snoubilo v jeden celek. 

Střídání stráží a krach

Jako na všech jiných hradech, i na Točníku se prostřídala řada pánů. Jeho zkáza by se pak dala přičíst na vrub hejtmana Jana Kolence z Kolna. Ten roku 1620 podcenil útok císařského vojska, které na Točníku zničilo co se dalo. O dvě desetiletí později tam našlo útočiště místní obyvatelstvo. To se postaralo o zbytek, hrad rozebralo, lépe řečeno rozkradlo. Nicméně obyvatelný byl prý Točník ještě roku 1681, později ho spravoval Jan Vilém Nikodym Presl, pak hrad sloužil jako zástava.

Dalších čtyřicet let měl střechu, pak to šlo s Točníkem definitivně z kopce. Posledním majitelem se šlechtickým monogramem byl Josef Colloredo-Mansfeld, který se snad musel zbláznit, když roku 1923 prodal Točník za dva tisíce a Žebrák za osm tisíc korun československých.

No a dnes? Je jedno co bylo, protože minulost nikdo nezmění. Točník i Žebrák žije, i přesto, že z obou hradů zbyly jen ruiny, které v případě Točníku přece jen drží víc pohromadě.

Text/foto/video: Klára Svobodová