Dvojí osudová siréna města Kralupy - VIDEO

Terčem americké armády měla být rafinérka Kralupol, která byla začátkem války začleněna do německého koncernu Benzin-Benzol-Verband-Bochum. Od roku 1943 byla ale výroba benzínu zastavena. I přesto ji Američané zničili. Spolu s ní taky nádraží a asi desetinu města. O život tenkrát přišlo 248 lidí, z toho 145 Čechů.

Mezi doutnajícími troskami zůstal ve městě stát jen pseudogotický kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava. Cedulka s nápisem na jeho boční stěně dodnes připomíná asi nejsmutnější událost kralupské historie. Možná i díky hustému dýmu, který se tehdy ze zasažené továrny valil, zůstaly neporušené i dva mosty, které tehdy spojovaly oba vltavské břehy.

Obnova města se příliš nezdařila…chybí náměstí i radnice

Obnova vybombardovaného města šla pak ruku v ruce s poválečně nastoleným komunistickým režimem. V Kralupech vyrostlo hned několik panelových sídlišť, nové nádraží anebo třeba kulturák. Všechno v uniformním stylu, který byl tehdejším soudruhům tolik blízký.  

Radnici, tu většinou honosnou budovu, která je symbolem každého města byste ale v Kralupech nenašli. A co hlavně - nenašli byste ani náměstí, kde obyčejně stává, v místě dobře viditelném ze všech stran. Radnice a náměstí prostě v Kralupech chybí. Ideální rozhled na celé město se nabízí z rozhledny Hostibejk, která stojí na skále vysoko nad městem. „Politici slibují, že nám tady náměstí postaví. Prý už během několika let,“ těší se mladá žena, která fakt, že náměstí nemají, považuje za raritu.

Jakési „pseudonáměstí“ byste s notnou dávkou fantazie vymysleli v prostoru kousek od nádraží. Jeho dominantou je opuštěný hotel, který se podle místních chystá koupit město a udělat si z něj svojí vlastní kralupskou radnici. Do té doby se ale městští zastupitelé budou muset scházet v pronajatých prostorách Hotelu Sport. „Hned vedle mají ubytovnu Ukrajinci,“ popisuje místní poměry mladá kralupská rodačka. „Ale naše nádraží, je myslím, super,“ pokračuje dál v povídání o jejím rodném městě. „Je tam dokonce i společenský sál,“ dodává. A má pravdu. Nádraží v Kralupech nad Vltavou může bez ostudy konkurovat pražskému „Hlaváku“. Ještě před rekonstrukcí hlavní pražské železniční stanice by z imaginární soutěže “o nádraží krásnější“ – Kralupy vyšly líp. Ve srovnání s jinými moderními nádražími v Evropě ale mají obě co dohánět.

Siréna, která se ozvala roku 2002…

…probudila celé město. Zněla možná stejně tak naléhavě jako ta na jaře roku 1945. Všichni tušili, co se může dít. Jen málokdo ale předpokládal tak hrozivý scénář. Stoletá povodeň spláchla v Kralupech téměř vše, co měla v dosahu. „Škola byla zatopená až do prvního patra. Ještě dlouho potom jsme sháněli prostory, kde by se dalo vyučovat,“ popisuje hrůznou atmosféru kralupská rodačka. „My jsme měli štěstí, voda zůstala jen ve sklepě. Z domu ale tu noc museli všichni.“ Kromě Vltavy pomohl zatopit větší část města taky Zákolanský potok, který vede přesně jeho středem.

Sídliště Cukrovar a Vltavu odděluje, kromě nenápadné cestičky pro pěší a cyklisty, mnohem výraznější - zeleně natřené potrubí. Nedá se přehlédnout snad z žádného úhlu pohledu. Podle jednoho z místních jím proudí teplá voda právě do bytů sídliště Cukrovar. Druhý vltavský břeh si „šéfují“ kachny a labutě. Lidí se nebojí. Naopak. Jdou jim naproti pokaždé, když se někdo přiblíží. Na zimu neodlétají, nemají důvod. Dostanou, co chtějí. Místní si je prostě ochočili, dokonale.

Kralupy inspirující

Možná o něco víc než prostá drůbež a určitě naprosto jiným způsobem miloval Kralupy taky laureát Nobelovy ceny Jaroslav Seifert. Narodila se zde jeho matka a on sám tam strávil hodně času. Kralupům věnoval dokonce i několik básnických sbírek. Na kralupském hřbitově je také pochován. V muzeu pak najdete jeho pamětní síň, ve které je vystavena Nobelova cena Jaroslava Seiferta.

Text/foto/video: Klára Svobodová