Černá Hora: Divoká krása I. – Dlouhá cesta

Letní čtení vám přináší:

Černá Hora (Montenegro), jako samostatný stát vznikla teprve nedávno, a to v roce 2006. Jejím hlavním městem je Podgorica. S počtem obyvatel přes 625 000 se řadí mezi nejmenší státy v rámci Evropy. Sousedí se 4 až 5 státy včetně Chorvatska, kde se nachází nám tak dobře známé a oblíbené "slovenské moře", čili Jadran. Možná jste se také pozastavili nad tím, proč uvádíme nejednotný údaj, co se týče počtu sousedských států. To proto, neboť tím pátým státem by mělo být Kosovo, které dodnes Slovenská republika, na rozdíl od České, neuznala a stále ho považuje za součást Srbska. Ale nechme politiku na politiky a vydejme se vstříc poznávání této divoké, místy nespoutané země.

Cesta do neznáma

Pokud se vydáte do Černé Hory autobusem, vězte, že cesta trvá úmorných 17 hodin. Samozřejmě můžete jet i autem, nebo pohodlně a rychle letadlem. My jsme si zvolili první možnost a řekneme vám, měli jsme co dělat, aby nás, jak se lidově říká, "roupy nesežraly". Z Bratislavy autobus zamířil směr Maďarsko, pak přes Slovinsko, Bosnu a Hercegovinu až po pobřeží Chorvatska, kde jsme míjeli tunel za tunelem, až se nám naskytl krásný noční, nebo spíše časně ranní pohled na městečko zapsané v organizaci UNESCO, nazývané také perla Jadranu - Dubrovník.

Odtud bylo už jen na skok k hranicím Chorvatska s Černou Horou. Ještě jsme ani nevkročili do této země a hned nás překvapily dvě věci. První byla změna vegetace. Po stovkách kilometrů nehostinné chorvatské vápencovo skalnaté krajiny s minimální zelení jsme se rázem přehoupli do doslova zeleného ráje. Skály byly ukryty pod svěží "záplavou" stromů vykukujících pod oparovými obláčky. Druhým překvapením byla velká tabule přímo na hranici s textem: Vítejte v Evropské unii! Hned, jak jsme ji spatřili, začali jsme lovit v naší geograficko - politické paměti, zda vůbec víme, které státy patří do tohoto společenství zemí. No nijak nám tam Černá Hora nezapadala. A ani nemohla, protože si to místní Černohorci vymysleli. Tak, jak si vymysleli Evropskou unii, tak si i zavedly měnu euro. Jednoduše "na černo" si dovezli měnu a začali ji používat, jako vlastní. Nám, jak turistům nebo návštěvníkům této země, to jen vyhovovalo. Nemuseli jsme si měnit penízky. A toto byl jen začátek.

Není záliv jako záliv
Po překročení hranic jsme se z otevřeného jadranského pobřeží dostávali více do vnitrozemí země. Cesta, kterou náš autobus projížděl, začala kopírovat největší jižní přírodní záliv jadranského moře nazývaný Kotorská boka. V minulosti, ale i dnes, nesprávně považovaný za nejjižnější evropský fjord. O fjord se v žádném případě nejedná, protože ten vzniká po činnosti ledovce. Kotorská boka vznikla zatopením ústí řeky a dělí se na čtyři menší zálivy - Hercegnovský, Risanský, Kotorský a Tivatský. Známá je i ročními srážkami, které převyšují 4 600 mm, což ji řadí mezi nejdeštivější místo Evropy, přesto patří k nejnavštěvovanějším částem Černé Hory.

My jsme prošli největší město a současně letovisko Herceg-Novi, známé jako město květin a pomerančovníků, abychom se přiblížili k nejužšímu místu Kotorské boky. Zde záliv od sebe odděluje pobřeží ve vzdálenosti jen 350 metrů. Toto místo se nazývá Verige a je známo vzpourou, která se zde odehrála v roce 1918, kdy se v úžině natahovaly řetězy bránící lodnímu útoku. Právě na tomto místě jsou nyní připraveny trajekty, které za poplatek přepravují či spíše přeplavují lidi, auta, kamiony a samozřejmě autobusy. Díky této zrychlené přepravě jsme ušetřili asi hodinu cesty, kterou bychom museli absolvovat při objíždění celého zálivu. Ještě jednou zajímavostí Kotorské boky pro našince je, že za první republiky sloužila Československu jako přístav. Po absolvování přejezdu přes úžinu jsme byli jen pár kilometrů od našeho cíle, prý "nejrušnějšího" města zálivu - města Tivat. Celou cestu lemovaly obrovské oleandry a křovinaté porosty s typickou "bílou" mediteránskou architekturou.

V následujícím článku si povíme o městě Tivat, o jeho historii a nočním životě.

GPS: 42°27'00.2"N 18°32'08.6"E (Herceg-Novi)

Text a foto: Oskar Mažgút

Překlad: Stanislava Waniová