ČR: Doupovské hory - Skalky skřítků

Poté, co jsme v rámci Slavkovského lesa navštívili obec Andělskou Horu se zříceninou jejího gotického hradu a půvabnou Šemnickou skálu, opustili jsme jej a vydali se do Doupovských hor. Tyto hory byly původně třetihorním stratovulkánem, tedy sopkou, která v době své aktivity střídá lávové výlevy s erupcemi, při nichž chrlí sopečná pyroklastika. V průběhu mnoha a mnoha let došlo k jejich celkovému rozrušení četnými erozními procesy, jejichž výsledkem je krajina Doupovských hor taková, jakou ji známe dnes. Nejvyšší hora Hradiště, podle které se jmenuje zdejší vojenský újezd, dosahuje nadmořské výšky 934 m.

Cestou po červené turistické značce, která vedla okouzlujícím lesem, jsme se ještě mohli pokochat pohledem zpět na Šemnickou skálu, ze které jsme před chvílí shlíželi do okolí. Naším posledním cílem (když nepočítám návrat k autu v Andělské Ho ře) byly Skalky skřítků, ale ještě předtím jsme chtěli navštívit nějakou místní hospůdku, abychom poznali atmosféru místa také z pohledu společenského. Rozhodli jsme se najít něco v obci Dubina, ležící na břehu řeky Ohře, od které je to pak ke Skalkám jenom kousek. Ostatně na mapě, podle které jsme se orientovali, byly v lokalitě této obce vykresleny dvě značky představující pivní půllitr, tedy hospodu. Obě hospody jsme našli, obě však byly v tuto chvíli zavřené. Vinný sklípek s restaurací U Petra, který se nám už zvenku zalíbil, měl otevřeno až od tří hodin, tedy asi za půl hodiny. Protože se nám nechtělo čekat, rozhodla tato skutečnost o tom, že Skalky skřítků budou mít před hospůdkou přednost. Když jsme se o moment později škrábali mezi bukovým porostem do velmi strmého kopce (abychom si ušetřili poměrně dlouhou obchůzku na druhou stranu, kde vedla pěšina), byli jsme velmi rádi, že nás okolnosti donutily uspořádat program takto. Po občerstvení pivem nebo vínem by se nám asi šplhalo mnohem hůř. Jakmile jsme se dostali na vrchol, svalili jsme se na kládu, napili se a pojedli Milanovu čokoládu. Nato jsme se začali rozhlížet, kdeže ty Skalky skřítků jsou. Žádné skály jsme neviděli, všude byl jen bukový les a pěšina vedoucí kamsi. Zvedli jsme tedy naše kosti z klády a vydali se po cestě, až jsme konečně narazili na značku, která nás nasměrovala po kamenných schodech kousek níže, kde už na nás čekaly vytoužené Skalky skřítků.

A cože to vlastně tyto Skalky skřítků jsou? Jedná se o utuhlý lávový proud, jehož zvláštností je přítomnost různě velkých, většinou poměrně mělkých otvorů/jeskyněk kruhového tvaru. Vypadá to velice zajímavě, jejich původ je však nejistý. Jednou z teorií je, že když se tudy žhavá láva valila, sbírala s sebou i kmeny stromů. Ty v ní zůstaly uvězněné, časem vyhnily a zůstaly po nich jen tyto jeskyňky. Jinou, trošku abstraktnější variantou je, že otvory vykutali nějací skalní skřítci, podle nichž pak byly skály pojmenovány. Těžko říct. My jsme žádného skřítka neviděli.

Jakmile jsme se pokochali a pořídili několik fotografií, začali jsme vymýšlet, jak se dostaneme dolů. Obcházet kopec po turistické značce se nám vůbec nechtělo, a tak jsme zvolili cestu přímo dolů. Musím říct, že to nebyl žádný med. Několikrát mi ujelo napadané listí pod nohama a já se sesunula několik metrů dolů, než jsem se nějakým zázračným způsobem zastavila. Klesali jsme nalevo dolů po opravdu strmém svahu tak, že naše levá noha byla skoro naplno zatížená, zatímco pravá téměř létala ve vzduchu. To byl na levačku poměrně dost velký nápor, brzy jsme museli začít střídat strany. Nakonec jsme se dostali šťastně a spokojeně dolů a nasměrovali si to přímo k restauraci U Petra, kde už bylo otevřeno a kde nás přivítal velmi sympatický pan hospodský, asi Petr. Dal se s námi do řeči a přitom nám nabídl spoustu dobrot k jídlu i k pití. Například nakládané chobotničky, které sice na první pohled vypadaly trošku hrozivě, chutnaly ale znamenitě. U dobré krmě a rozpáleného krbu čas příjemně plynul.

Darmo mluvit, z hospody jsme se vypotáceli až vprostřed hluboké noci. Do Andělské Hory nás čekala ještě deset kilometrů dlouhá cesta. Svítil nám ale na ní jasný měsíc, téměř v úplňku, takže jsme nepotřebovali vytahovat ani čelovky a cesta nám utekla velmi rychle. V Andělské Hoře jsme z auta vyndali vše, co jsme potřebovali k přenocování pod širým nebem a odešli hledat nějaké vhodné místo. To jsme našli nedaleko. Mělo ideální formu altánu s podsadou. Snažili jsme se ještě rozdělat oheň, abychom si mohli upéct buřty, které jsem pro tuto příležitost přivezla, ale bylo tak vlhko, že se nám to nepodařilo, a tak jsme se místo posezení u ohně zavrtali do teplých spacáků. Brzy jsme spokojeně a tvrdě usnuli a probudili se až někdy před polednem uprostřed neproniknutelné mlhy. Ani za nic se nám nechtělo vylézat z vyhřátých pelíšků, a tak jsme další hodiny strávili v příjemné atmosféře, kterou dokreslovalo hraní na kytary. Ten den jsme už žádná další místa v Doupovských horách nenavštívili, jsem si ale jistá, že se do těchto končin ještě několikrát vrátím, abych je mohla dále poznávat.

Text/foto: Kristýna Bartůňková