Francie, Paříž XXVIII. : La Madeleine – od luxusu k historii

Restaurace osobností

Restaurace sousedila se stejnojmenným muzeem. Možná se ptáte, čím je tato restaurace významná. Její historie se začala psát v roce 1893, kdy ji otevřel Maxime Gaillard. O pár let byla prodána Eugenovi Cornuché, který ji u příležitosti světové výstavy vyzdobil v secesním stylu. A právě zde začala orientace podniku na vyšší společnost. Zakrátko se stala restaurace oblíbeným místem významných osobností, jako například krále Eduarda VII. nebo romanopisce Marcela Prousta. Během německé okupace se stal podnik místem setkávání zástupce Hitlera Hermanna Göringa či architekta Alberta Speera. Od roku 1979 je tento objekt zapsán do seznamu historických památek a od roku 1981 ho vede módní návrhář Pierre Cardin, který z jedné části vytvořil muzeum. Muzeum představuje nejvýznamnější soukromou sbírku období Belle Époque.

Další ulice luxusu

Odvahu na vstoupení dovnitř jsme neměli, a tak jsme pokračovali dál. Koncentrace luxusních podniků se stupňovala. Po nahlédnutí do mapy jsme to pochopili. Ulici Royale totiž křižuje významná a hlavně luxusní ulice Rue du Faubourg-Saint-Honoré. Ta kromě vybraných obchodů, sdružuje i galerie nebo zahraniční ambasády. Z této ulice je i vstup do Elysejského paláce, kde sídlí francouzský prezident. Dokonce jsme se doslechli, že právě na této ulici funguje tzv. zásilkový obchod, což v praxi znamená, že všechno co tu nakoupíte si neodnesete, ale bude vám to doručeno až domů.

Kostel nebo antický chrám?

Protože my nejsme na něco takového zvyklí, pokračovali jsme rovně po ulici Royale, kde nás už z dálky vítala La Madeleine. Jedná se o novoklasicistní církevní stavbu, která je zasvěcena sv. Marii Magdaléně. Zajímavostí je samotná výstavba, která trvala neuvěřitelných 85 let. Než se stala kostelem, i když nám spíše připomínala řecký chrám, měla být monumentálním památníkem armády nebo nádražím, ale nakonec se stala kostelem. Z bedekru jsme se dozvěděli, že její vzezření bylo inspirováno římským chrámem. To v nás vyvolalo úsměv, že jsme se v našich architektonických znalostech asi dost "kopli" doslova o několik stovek kilometrů.

Na samotné budově je kromě sloupů i výrazný reliéf zobrazující Poslední soud a zlatý nápis, o jehož překlad či tlumočení se raději nebudeme pokoušet. Stáli jsme na křižovatce. Na jedné straně se nám v dálce nabízel v celku úchvatný pohled na kostel svatého Augustina (Église Saint-Augustin), který je postaven ve velkolepém románském a byzantském slohu a na druhé straně budova pařížské opery. V tomto pomyslném trojúhelníku jsme váhavě vykročili k budově opery. Udělali jsme dobře, o čemž se s námi přesvědčíte už za týden.

Text a foto: Oskár Mažgút

Překlad: Stanislava Waniová