Indonésie I.: Expedice 2011 - cesta do krajiny ostrovů

Účastníci expedice:

Jarka 1: "Toč to Bubinko, všechno to natoč, já to pak vystřihnu."

Janka: "Když si dáš dolů plavky, tak já do toho bazénu skočím taky."

Jarka 2: "Tohle je jako v naší zemi."

No a Jakub, Maroš a Stano. 

Den první - odlet z Vídně

V pondělí 2. května 2011 jsme v 16.00 letěli z Vídně do Dohy. Tam jsme čekali 4 hodiny a pokračovali jsme do Jakarty. Přiletěli jsme večer, čas byl posunut o 5 hodin. Na letišti nás očekával Idong. Ubytovali jsme se v hotelu Santika. 

Cesta veselé party

Na letišti ve Schwechatu jsme byli prohlášeni za nejveselejší skupinu od dob pádu Berlínské zdi. Současně jsme byli prohlášeni za skupinu, která vypila za nejkratší čas nejvíce Calvadosu. Do Indonésie ho každý mohl přinést nejvíce litr. Zbytek jsme zlikvidovali. Vypitím.

V Dauhá, kde jsme přestupovali, jsme už za nejveselejší skupinu prohlášeni nebyli. Ale ani za nejsmutnější, motali jsme se střízliví po klimatizované hale a šťastně jsme odletěli. A letěli jsme nekonečně dlouho, abychom proletěli přes rovník - letadlem to mírně hrklo, protože pohonné hmoty v nádržích se začaly točit naopak, neboť tak se na jižní polokouli musí. Dále jsme proletěli nad Sumatrou a nad zbytky asi nejznámější sopky předminulého století - Krakatoa a přistáli v Jakartě. Na letišti nás čekal, na naše mírné překvapení přesně tak jak měl, náš první průvodce - Idong. Později se to ukázalo jako pravidlo, všichni naši průvodci byli přesní, spolehliví, ochotní, vysmátí a příjemní. Tak jako všichni ostatní kolem. 

Chaotický řád

Idong nás odvezl do hotelu. Nastoupili jsme do klimatizovaného mikrobusu, který byl ve výborném stavu a vyrazili jsme do ulic velkoměsta. "Jak dlouho se u vás dělá řidičák?" zeptal se Idong, když viděl naše tak orosená čela a pohledy plné hrůzy, které jsme upírali do pro nás absolutního chaosu místní dopravy. "Tady to trvá čtyři hodiny." Později jsme pochopili, že více ani není potřeba. Na první pohled absolutní chaos, ve kterém se proplétají tisíce skútrů mezi auty nejnovějších značek, přičemž o životě a smrti rozhodují centimetry, se opravdu zvládal jednoduše, stačilo několik pravidel, které se obecně respektují:

1. Jezdí se vlevo - opravdu, jezdilo se vlevo, odvážit se jet v protisměru by byl pokus o sebevraždu, občas se o to nějaký skútrař pokoušel, ale takové pokusy byly opravdu výjimečné.

2. Semafory - červená, oranžová, zelená - toto pravidlo bylo také respektováno, i když červená neznamená striktní stop, spíš je to vnímáno jako přepnutí přednosti v jízdě. Auta zastaví na červenou přesně v momentě, kdy už vyjíždějí auta z vedlejší ulice, aby bez zbytečné pauzy navázala na proud vozidel a skútrů před nimi.

3. TÚT - krátké zatroubení znamená, že jsem mezi auty a skútry před sebou uviděl volné místo a vyrážím do něj. Kdo udělá tut první, má na to volné místo právo, ostatní to respektují.

4. TUTÚ - dvě krátké zatroubení po sobě znamenají, že upozorňuji okolí, že existuji, že tu jsem. Aby se mi tedy nikdo necpal před auto, možná mě nevidí. Když udělám TUTÚ, znamená to, že už nikdo by neměl udělat TÚT, není tu místo, i když se to může někomu zdát.

5. TUTUTÚT - tři krátké zatroubení znamenají nestandard, obavu a používají se zřídka.

6. Píšťalka – ze strany směle vykročí do vozovky člověk s píšťalkou a případně s terčíkem, s blikajícími LED diodami. Rázně zapíská, zamává terčíkem, auta na hlavní silnici zastaví a na silnici se může dostat vozidlo od hotelu nebo z jiného parkoviště. Píšťalka má větší prioritu než TÚT nebo TUTÚ, je všeobecně respektována.

7. Nikoho neohrozit - je to asi základní pravidlo, možná mělo být uvedeno na prvním místě. Funguje to asi jako u nás na lyžařských svazích, nesmíš ohrozit nikoho před sebou, o záda se až tak nestarej, to už je problém těch, co jdou za tebou.

Tato pravidla stačí a za čtyři hodiny se opravdu naučit dají. Dopravní značky jak je známe u nás, se možná používají, ale já jsem například značku dej přednost v jízdě neviděl. Kdo má přednost je buď jasné ze situace, nebo je to dáno jakýmsi navyklým právem. Nikdo s tím problém nemá.

Nezbytnou podmínkou fungování takového dopravního systému, ve kterém ještě navíc neustále vznikají a zanikají další dopravní pruhy, je ale mentalita řidičů. I nejsložitější situace řeší s klidem a v pohodě. Absolutní zásadou je nikoho neohrozit a že by se měli rozčilovat, nebo dokonce zuřivě troubit, to je ani nenapadne. Hněv, podobně jako nevědomost a touha se zde považují za nemoc mysli. Druhou a stejně důležitou podmínkou je samozřejmě přirozený talent Indonésanů na řízení. 

Adrenalin stoupá

Možná miliarda lidí sleduje přímé přenosy Formule 1. Oplývá to nudou, pole position od startu po cíl. Nechci vědět kolik lidí by sledovalo jízdu Idonga1 na skútru Suzuki od startu po cíl v Jakartě. Žádné "vyárendované" pole position, ale neustálé předjíždění, hledání skulinek, pak TÚT, šlápne na plyn, o 3 cm po levé a 4,5 cm po pravé straně se vyhne mikrobusu a tereňáku a je před nimi. Nesmí zaváhat, neboť mu to vrátí, udělá kličku vpravo, TÚTne, přidá, zabrzdí, no a ještě musí dávat pozor, aby při tom neztratil syna a manželku, co s ním na tom skútru sedí také. Někdy ještě přidržuje pravou rukou pod paží nějakou krabici a telefonuje z mobilu. Je to o jiném adrenalinu jako F1, při správném byznys plánu by se na skútristech v Jakartě s kamerami na přilbě daly vydělat miliony.

Při tomto stylu jízdy každý asi předpokládá, že ne vždy se vše podaří a auta musí být otlučená, rezavá, špinavá. Ale nejsou. Auta jsou nová, čistá, bez škrábanců. A dost velká, žádná miniauta. Když jsme se dozvěděli, že Idong je z deseti dětí, pochopili jsme proč.

Po asi půlhodině jízdy v tomto chaosu jsme se šťastně dostali do hotelu Santika, ubytovali jsme se a vyrazili jsme k bazénu, osvěžit naše těla zvenčí i zevnitř. Zevně vodou v bazénu, zevnitř nekřesťansky drahým pivem. Stěžovat jsme si nemohli, v muslimské zemi musí být pivo nekřesťansky drahé. A nakonec nás to po celé té cestě ani příliš neodradilo. Po prvním kole nám číšník donesl prémii za počet vypitých piv a po druhé přinesl další červené kšiltovky s nápisem St. Nicolas, což byla značka piva, co jsme tak s chutí pili. Kšiltovky se při dalším pobytu velmi hodily. "Když si dáš dolů plavky, tak já do toho bazénu skočím také," řekla mi Janka. Tak jsem stáhl plavky a skočil do bazénu. Janka také. A bez plavek. Ale ve spodním prádle, takže to až takový zázrak nebyl. Navíc se ke mně rozběhl s mými plavkami Jakub: "Neblázni, Alláh tě vidí!" Hlavou mi problesklo jak mě před hotelem bičují ve smyslu šaría, a tak jsem si plavky zase rychle natáhl. Ale tak krutý trest mi nehrozil, islám v Indonésii má prvky předešlých náboženství a je mimořádně tolerantní. Idong řekl, že Islám vyznává 80% obyvatel, z nich polovina vyloženě formálně a z těch ostatních je ortodoxních jen 10%. Tedy z celkového počtu jen 4%. Zanedbatelný počet. Ale jak tak přemýšlím, při 12 milionech Jakarťanů až tak zanedbatelný není, je to přesně 48 000 ortodoxních. Dost na to, aby mě před hotelem bičovali více než dost. Tak tedy, nestahujte si raději plavky v bazénu.

Text a foto: Stanislav Lupták

Překlad: Stanislava Waniová