Indonésie IV.: Expedice 2011 – Kráter Domas a návšteva čajové plantáže
Další den jsme měli naplánovaný výlet na kráter Domas, čajovou plantáž a koupání v termální vodě. Opět jsme se vydali na cestu podél nekonečné řady obchůdků, restaurací a hotelů, která v těchto místech byla již ale občas přerušovaná rýžovými poli.
Rýžová pole - krása a jistota
Rýžové pole považuji za úžasný výtvor člověka, motyky a přírody. Je to vlastně terasa s hrází, zaplněná do výšky 10 - 20 cm vodou s nasazenými řadami rýže. Jednotlivé terasy jsou propojené důmyslným systémem kanálů a kanálků, kterými neustále protéká voda. Obdělávají se hlavně motykou, občas mechanismem, za kterým se v blátě brodí člověk. Traktor by zapadl do bahna až po uši, je tedy nepoužitelný. A tak se v blátě brodí rolníci s motykou a trpělivě a opravdu svědomitě obdělávají svá rýžová pole, svého živitele, a jedinou jistotu v tomto bláznivém světě. Za odměnu mají jisté snídaně, oběd i večeři. Rýžové pole považuji za největší tamní zázrak, vytvořený lidskýma rukama, za větší než všechny chrámy a památky, kterých je tu nesčetně. Pole jsou ozdobou krajiny.
Kráter Domas s vůní pekla
Kráter Domas je stále trochu činný, vypouští na lidi síru. Asi je nemá příliš rád, nedávno vytlačil své smradlavé bahno až na úbočí. Kdyby byli domorodci křesťané, věděli by, že pod ním je peklo. Mohamedáni ale asi peklo se zápachem síry nemají, a tak to nevědí. Vědí ale, že turistické místo s parkovištěm nad kráterem je ráj pro obchodníky se suvenýry. Je jich tam nejméně sto a mnoho stánků. Neustále útočí na city a peněženku turistů. Jsou jako mouchy, odehnat se nedají. Ceny se dají snížit o 70%, jak nám řekl Idong. A tak jsme nakonec i nějaké suvenýry koupili.
Náročný život na čajové plantáži
Po cestě dolů jsme se zastavili na čajové plantáži. Čaj sem přinesli Holanďané, byl to i s kořením výnosný obchod, tak ho tu zavedli a čaj se pěstuje dodnes. Já bych ale na čajové plantáži pracovat nechtěl. Nasbírat 50 kg čajových lístků za směnu, což je tu norma, znamená odtrhnout nejméně 50 000 lístků, pokud každý váží jeden gram a to bych v tom teple nerad. Těch 50 kg lístků se po zpracování změní na mnoho porcí čaje. Jak se to děje, jsme viděli v závodě na zpracování čaje, který jsme si prohlédli. Viděli jsme jak se z čajových lístků stává čaj bílý, zelený a černý. Ale ani tam bych pracovat nechtěl.
Ani zadarmo se nevyplatí zkusit všechno
Na závěr dne jsme se měli vykoupat v termální vodě. Vyklubal se z toho ale maličký a nepříliš lákavý bazén u restaurace, kde jsme se mohli vykoupat zdarma, pokud si pak dáme oběd. Tak jsme se nekoupali. Trochu jsme se prošli po resortu, který se zbytkem Indonésie mnoho společného neměl. Mnoho společného s krajinou ale měla restaurace - bufet nebo co to bylo u cesty domů. Dali jsme si Java kávu a grilovanou kukuřici s chilli kořením a někteří členové expedice také využili s úspěchem místní toaletu. Poseděli jsme si tam docela příjemně, po turecku. Méně příjemný byl návrat do Bantungu. Pravděpodobně v důsledku lijáku vypadly semafory a na běžný dopravní chaos jsme vzpomínali s nostalgií. Nakonec jsme vystoupili z mikrobusu a prošli posledních 200 m pěšky. Ušetřili jsme tak asi půl hodiny.
Den jsme ukončili slavnostní večeří, na kterou nás vezl Idong asi hodinu. Byla v restauraci na kopci nad městem a Idong řekl, že to tedy jeho třída není, že už kolem té restaurace šel, ale že s námi v ní u stolu sedět nebude, a že na nás počká v autě. Po celém dni jsem byl přímo extrémně hladový, a tak jsem spolkl předkrm jako jednohubku. Pak následovala jakási mezipolévka a na závěr hlavní polévka, obě výborné a obě jsem zvládl jen ochutnat. Když na závěr přinesli ještě zákusek, považoval jsem to za špatný vtip. Nalodili jsme se znovu do mikrobusu a Idong nás vezl další hodinu zpět na hotel.
Text a foto: Stanislav Lupták
Překlad: Stanislava Waniová
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek