Indonésie VI.: Expedice 2011 - Borobudur, duchovno a realistické divadlo
Ráno nás Wudy vyzvedl v hotelu. Přijel v novém mikrobusu, se kterým už žádné problémy nebyly. Měl zajímavý způsob vyprávění, po každé třetí větě cítil jakousi povinnost se zasmát. Zpočátku mi to bylo dost divné, ale později jsem si zvykl. Z Wudyho se postupně vyklubal opravdu zajímavý člověk a skvělý průvodce. "Wudy, byl jsi už v nějaké zemi kromě Indonésie?" zeptal jsem se. "Byl jsem, chachacha, byl jsem v 32 zemích, pracoval jsem jako námořník." A tak poznal Evropu, Benátky, všechna náboženství. Jeho výklady a pohled na svět byly opravdu zajímavé, hodně nám pomohly objasnit, na spoustu věcí poskytly pro nás možná až šokující nebo alespoň velmi překvapivý a nový pohled. Byl to buddhista, můj vrstevník a vegetarián, věčně usměvavý.
Setkání s monumentem
A tak jsme nastoupili k Wudimu do mikrobusu a vydali jsme se na prohlídku největší buddhistické stavby na světě a zároveň největšího monumentu na jižní polokouli - na prohlídku chrámu Borobudur. Po cestě jsme prošli vesnicemi zničenými během posledního výbuchu sopky Merapi. "Zahynulo přitom, chachacha 300 lidí. A tento dům je starosty, on řekl, že neodejde, chacha, a také zahynul, " zvěstoval nám Wudy.
Borobudur byl dlouhá staletí kopec hlíny, o kterém místní obyvatelé říkali, že je svatý, ale který ani je příliš nezajímal. Změnilo se to během krátké anglické vlády po porážce Napoleona. Jakýsi anglický expediční oddíl v čele s anglickým důstojníkem Borobudurem objevil bujně rostoucí rostliny a stromy, které nechal odstranit a samotný chrám nechal jakoby vykopat zpod nánosů. Následně na to se holandští archeologové pustili do výzkumu a chrám začali restaurovat. Je to úžasná stavba, skládá se ze šesti hranatých poschodí a tří kruhových, na kterých je v kopulích (menší svatyně, tzv.. stoupy) ukrytých 72 Buddhů v životní velikosti. Symbolizuje to spojení Země s Vesmírem. Byli jsme tam v neděli, bylo tam mnoho návštěvníků, hlavně dětí. Pro ně jsme byli my, obyvatelé Slovenska (Slovakia, small but nice country in the middle of Euroupe), větší atrakcí než všichni Buddhové. "Pane, můžu se s Vámi vyfotit?" přiběhla za námi a samozřejmě anglicky na nás spustila tak třináctiletá školačka s mobilem. I já, i já. A tak jsme s úsměvem pózovali dětem, pro které to byl opravdu zážitek. A pro nás také. Bylo to skvělé, celá atmosféra chrámu Borobudur, množství návštěvníků, dětí, úsměvů a dobré nálady spolu s výkladem Wudyho, opravdu nezapomenutelné.
Nádech duchovna
Do stěn chrámu jsou vytesány scény ze života prince Siddharthy, který nejdříve znal život jen za zdmi jednoho ze sedmi paláců, které mu patřily. Když jednou náhodou uviděl lidi nemocné, staré, malomocné, rozhodl se, že musí život poznat takový jaký je. Odešel z paláce, žil životem mnicha a postupně vypracoval zásady, na kterých dnes stojí buddhismus - označován jako jediné ateistické náboženství světa. Nevyznává žádné bohy, neřeší otázky kolik andělů se vejde na hrot jehly a jak se má žehnat. Na rozdíl od křesťanství se soustřeďuje ne na boha, ale na člověka a na jeho psychiku. Určuje zásady, kterými se má člověk řídit pokud chce žít vyrovnaně, spokojeně a šťastně. Vychází z hinduismu, ale zavrhuje jeho kasty a předurčenost. Svět chápe jako jeho odraz v naší mysli. "Dům existuje jen tehdy, když ho vnímáme a proto je součástí naší existence. Nebudeme ho ničit, ničili bychom sama sebe," řekl nám Wudy. V Evropě přibil německý teolog a reformátor Martin Luther na dveře kostela ve Wittenbergu své teze, prohlásili ho za kacíře, vznikl rozkol v křesťanské církvi a v důsledku toho třicetiletá válka, při níž zahynulo 30% obyvatel.
Buddhismus má různé výklady, různé školy, ale je absolutně tolerantní, žádná náboženská válka známá z historie není. Soustřeďuje se na člověka, říká to, že jestli jsi vyrovnaný, spokojený a šťastný nezávisí na tom co máš, ani na tom kým jsi, závisí to na stavu tvé mysli.
Odpoledne jsme si ještě stihli prohlédnout sultánův palác v Yogyakartě. Včetně harému. Už ale dlouho nefunkčního, poslední generace sultánů se už potěšení vlastnit harém vzdali. O to statečněji bojovali proti Holanďanům, a tak Yogyakarta tvoří ve státním uspořádání Indonésie výjimku. Na čele provincie nestojí totiž demokraticky zvolený guvernér, ale sultán, potomek předešlých vládců.
Divadlo, na jaké našinec není zvyklý
Na večeři nás odvezli na kočárech s pohonem o výkonu jedné koňské síly, tedy s reálným živým koněm a s řidičem, tedy vozkou. Nejzajímavější přitom bylo právě chování pohonné jednotky - koně. V tom neuvěřitelném chaosu místní dopravy se choval klidně, reagoval na každý povel vozky a místy se zdálo, že ho ani nepotřebuje. Přivezl nás do restaurace, kde jsme dostali výbornou večeři za zpěvu místního uměleckého souboru sestaveného ze zpěvačky a bubeníků. Musím se s omluvou přiznat, že zvuky, které vydávali, mi zpěv nepřipomínaly.
Po večeři jsme se v malém amfiteátru vedle restaurace podívali na divadelní představení Rámájana, propagovaného jako Romeo a Julie. Je to ale staroindický hrdinský epos z doby před třemi tisíci lety. Zpočátku jsem dost trpěl, nakonec i v divadlech na Slovensku dost často trpím. Postupně jsem se ale zadíval do výjevů na jevišti plných barev, nasazení a artistických vložek. Neviděl jsem ještě v divadle, aby herci po sobě stříleli z luku reálnými šípy, založili na jevišti skutečný oheň, ve kterém se váleli nebo lezli po střeše a skákali z ní kotoul letmo, přímo na kamennou podlahu. Zatleskali jsme ve stoje a vyfotili se s herci.
Text a foto: Stanislav Lupták
Překlad: Stanislava Waniová
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek