Itálie, Parma II – světské památky v historickém centru
Z množství památek světského charakteru, které ve městě stojí, jsme se rozhodli navštívit jen některé. Od náměstí Piazza Giuseppe Garibaldi s místodržitelským palácem přecházíme ulicí Via Garibaldi ke královskému divadlu Theatro Regio di Parma (1821–1829, Nicola Bettoli). Stojíme před strohým neoklasicistním průčelím divadla, které bylo dlouho považováno za největší a nejkrásnější divadelní stavbu Evropy. Budovu dala postavit manželka Napoleona, vévodkyně z Parmy Maria Louisa Habsbursko-Lotrinská, na místě bývalého kláštera sv. Alexandra.
Divadlo, původně známé jako Teatro Ducale, bylo otevřeno 16. 5. 1829 operou Zaira, jejímž autorem je Vincenzo Bellini. To, co máme v současnosti možnost vidět, se velmi liší od originálního vzhledu divadla. Původně byla tato stavba určena pro různé druhy divadelních představení, představení zvířat, gymnastiku, vědecké demonstrace či iluzionizmus.
Postupně přistupujeme blíže pod kolonádu divadla, abychom nakoukli do foyer s dvěma řadami iónských sloupů. Schodiště na levé straně vede do malého divadla v prvním patře, které je zdobené freskami. Velký salon zvaný ridotto, který sloužil vévodkyni Marii Luise, byl propojen přímo s vévodským palácem. Pokud má někdo zájem, za poplatek si může prohlédnout prostory, kde se v současnosti konají malé koncerty. Strop je tu vyzdoben postavami největších dramatiků (Seneca, Goldoni, Alfieri, Euripides, Plautus, Aristophanes a Metastasio). Zajímavé je i osvětlení, které zajišťuje 1 100 kilogramů vážící lustr z Paříže. Divadelní opona je jednou z mála, která přežila do dnešních dnů. Zobrazuje alegorii moudrosti s Minervou, která je obklopena bohy, vílami, básníky a muži. Předlohou pro Minervu byla samotná vévodkyně Marie Luisa.
Divadlo je úzce spojeno s Giuseppe Verdim, který se stal čestným občanem města a po kterém je od roku 2004 pojmenován i každoroční Verdiho festival, který se koná v říjnu. Dalším známým jménem je rodák z Parmy a dirigent Arturo Toscanini.
Pokračujeme ulicí a hned se nám otevírá velký prostor parku na Piazza della Pace, který ze západu uzavírá velkolepý renesanční Palazzo della Pilotta (1583). Tento prázdný prostor vznikl leteckým bombardováním za druhé světové války, kdy byl poškozen i samotný palác. Dnes zde kromě zelené výsadby můžete vidět i pomník partyzánů a památník Giuseppe Verdiho.
Přicházíme blíž ke komplexu staveb postavených pro Ottavia Farnese a procházíme arkádovou galerií, která spojovala dva vévodské paláce s parkem. Jméno paláce Pilotta pochází ze hry pelota (míčová hra, kterou hráli španělští vojáci na dvoře). Na pravé straně byl kdysi dominikánský kostel sv. Petra, který zničilo bombardování. V současné době tento komplex zastřešuje množství kulturních institucí, a proto patří mezi nejnavštěvovanější památky města.
Nachází se zde Národní archeologické muzeum i Národní galerie Galleria Nazionale di Parma s díly umělců zvučných jmen. Komplex se může pochlubit i nejstarším italským typografickým muzeem Museo Bodoniano, které bylo otevřeno v roce 1963 u příležitosti 150. výročí smrti významného tiskaře Giambattisty Bodoniho.
V roce 1752 zde vznikla akademie výtvarných umění – soukromá umělecká škola Scuola Lombarda. Od roku 2011 se nazývá Liceo Artistico Statale Paolo Toschi. Tato škola umění je pojmenována po rytci a kreslíři Paolu Toschi (1788-1854), rodákovi z Parmy. Další institucí je knihovna Biblioteca Palatina, kterou oficiálně otevřeli v květnu 1769 za přítomnosti rakouského císaře Josefa II.
Postupně se přesouváme k divadlu Teatro Farnese (1618–1619, Giovani Battista Aleotti), které vzniklo na příkaz knížete Ranuccia I., a to kvůli návštěvě Cosima II. Medicejského. Kvůli jeho nemoci se divadlo slavnostně otevřelo až 21. 12. 1628 hrou Merkur a Mars s hudbou Claudia Monteverdiho, a to u příležitosti svatby vévodova syna Eduarda a dcery Cosima II., Margarety Medicejské. Inscenace tohoto divadla byly tak nákladné, že se využilo pouze při dalších osmi představeních. Poslední se konalo během návštěvy Karla III. Španělského v roce 1732. Ani tato část paláce neunikla hrůzám bombardování. Za poplatek můžete nahlédnout i do tohoto celodřevěného divadla vybudovaného uprostřed paláce. Smrkový interiér je zdoben štukem, který připomíná mramor. Půlkruhové hlediště tvoří 14 pater pro 3000 diváků.
Ulicí Via Makedonio Melloni směřujeme k Monumento ai Caduti. Tento válečný památník věnovaný padlým ve všech válkách je vsazen do starobylé věže Torre San Paolo. Nachází se zde i benediktinský klášter San Paolo (11. století) se vzácnými freskami, díky kterým dnes slouží jako muzeum. Na výzdobu si abatyše kláštera objednala Alessandra Araldiho a mladého Correggia. Araldi vytvořil výzdobu komory sv. Kateřiny (1514) stylem groteska (drobné dekorativní malby či plastiky z rostlinných, figurálních i fantastických motivů, inspirované nástěnnými malbami ze starověkých Pompejí a Říma). Freska na stropě soukromého salonu abatyše – v pokoji sv. Pavla byla pro Correggia první velkou zakázkou. Strop vyzdobil cherubíny, rostlinnými motivy a černobílými mytologickými motivy.
O něco dále je náměstí Piazza del Duomo, kde naproti katedrále stojí biskupský palác Palazzo Vescovile (1045–1234), který je sídlem parmského biskupa a diecézní kurie. Pro dnešek už končíme, ale za týden se podíváme dále.
GPS: 44°48'17.6"N 10°19'35.4"E
Text a foto: Mgr. Anna Nociarová
Textová úprava: redakce
Překlad: Stanislava Waniová
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek