Jdi do PRČICe...

Každý tedy ví, co znamená, poslat někoho do prčic, ale ne každý ví jak to tam vypadá. Nuže vydejte se s námi na malou exkurzi, vydejte se s námi do Prčic.

Všechno začíná již dávno před dnem "D". Všichni známí vědí, že letos vyrazíme do Prčic, i s malou, dva a půl roku mladou člověčí holčičkou Áďou. Dílem jsme hrdinové, dílem blázni. Člověka těší pocit výjimečnosti a statečnost, který se zdá v očích našich známých. Oni by samozřejmě šli taky, ale … A my tam ještě taháme děcko. A ten terén … A jak zpátky, když autem se v den "D" do Prčic nesmí?...

Být hrdinou, alespoň před nejbližším okolím, je věc příjemná, ale ouha. Ráno se hrdina probouzí do provazců deště, spuštěných z oblohy, a co teď? Tolik jsme se těšili, tolik se hřáli v teple hrdinství, ale každý přece pochopí, že tentokrát musíme zůstat doma a Prčice objevit někdy jindy.

Nebo ne? Dobrá, když už jsme nedrželi hu..., co se dá dělat, alespoň to zkusíme. Sedáme tedy do auta a nechce se nám nastartovat, i když z provazců deště se stávají jednotlivé kapky. Přece jen je jich ještě moc a obloha je stále zatažená a zatažena. No nic, auto se startuje a vyráží. To malé stvořeníčko, co sedí vedle v autosedačce nechce pochopit, že v dešti tam nikdo nebude, že v dešti se přeci nikam nechodí... A neustále se ptá: „Kdy už tam budeme. Já chci do Prčic!“

OK. chceš zmoknout a bulet, že ti je zima a bolí nožičky? Tak tedy ano.

Auto vyráží směr Votice, divně prázdnou dálnicí i silnicí táborskou a před 8. hod zastavuje ve Voticích na poloprázdném parkovišti. Naneštěstí tady neprší a tak drobkovi nemůžeme ukázat, jak zmokne. Nevadí, na náměstí u kašny si zakoupíme mapu na dětskou trasu dlouhou 23 km (tu snad ujdeme, no a když tak se vrátíme), ale k našemu překvapení u startu nejsme sami. Spolu s námi mapku kupuje nebo již koupilo dost jiných, do Prčic toužících se dostat lidiček.

Lidiček samotných i s dětmi v krosnách, či kočárcích, dokonce i pejskové pobíhají kolem a nosí si svůj raneček. Výborně, posádka našeho auta zjihla a vyrazila směrem na Prčice.

První metry z Votic. Po úzkém chodníku má náš malý lidský had docela slušné tempo. Chce být co nejdříve z městečka venku, ve volné přírodě. Ta nás přivítá stoupáním a tak stoupáme a tlačíme kočárek ve kterém se veze batoh. Áďa sedí pevně „na koňovi“ a s výšky pozoruje okolí.

Na její nožičky to je zatím přece jen příliš rychlé a je dobré ujít toho co nejvíc, dokud má dobrou náladu. Lidský proud táhne i tlačí, ale uvnitř je cítit to něco, co ho spojuje: „Hele, oni taky vyrazili...“

První zastavení je nad samotou Lysá, po 1,5 km. Zde dostáváme kontrolní razítko. Spolu s razítkem ze startu a s razítkem kravky, zřejmě označení dětské trasy, tak máme razítka již tři. Tady se od naší trasy odděluje dospělácká trasa 30 km, která pokračuje vpravo.

A my, opět stoupavým, ale mnohem pomalejším pochodem, vyhovujícím již dětským nožičkám, vedoucím přes louky, dojdeme ke včelínu.

Dneska, díky zamračenému počasí se nemusíme bát projít kolem jeho česen. Je zde pouze několik hlídkujících včeliček a našeho malého vedoucího výpravy naštěstí moc nezaujaly a nevyžadoval se bouchání do úlů, aby se přesvědčil, jestli jsou ostatní doma.

Vstoupili jsme do lesa. Jako do chrámu. Kousíček rovné cesty po vrstevnici a opět stoupání ke kapli sv. Vojtěcha. Nožičky už nechtějí chodit a dožadují se kočárku. Ale teď to ještě musí vydržet tátovi na zádech. Střecha kaple probleskuje někde nahoře mezi stromy, ale zdá se, že je k ní stále stejně daleko. Konečně nahoře, u kaple, první doopravdické zastavení a právo na odpočinek si zde kromě dětí vybírá i nejedna maminka.

Teď nás čeká již rovnější část trasy i když díky nedávnému dešti trochu rozblácená. Kočárek si přijde na své. Odpočine si na občasném asfaltu, zablátí se přes louže a bahno. Nakonec to nevydrží a rozbije se při drkotání přes kořeny stromů, zrovna, když v něm malá cestovatelka skákáním dávala najevo, že se již probudila a dál spát nehodlá. Naštěstí je kouskem provázku jakž-takž opravitelný.

Konečně zahrozil déšť. Že bychom přece jen zmokli? Ale místo pořádných kapek, jen drobné mrholení, ze kterého se na pochodující prčické zvědavce, začalo opatrně dívat sluníčko, aby nakonec prozářilo oblohu úplně. Trasa pokračovala přes hory a doly, krásnými lesy, kolem rybníčků i kolem místa kdysi slavné tvrze Buchov. Nejvyšší bod České Sibiře (Mezivrata 714 m.n.m.), který trasa míjí, ani nezaregistrujeme. Rozhlížíme se po kraji, je nám krásně na duši a zatím i na těle. Míjíme i spousty občerstvovacích stanic, kde někteří pochodující se občerstvovali tak vydatně, že dál již skoro nemohli.

Za Ješeticemi jsme dostali další kontrolní razítko a jen se divili, že nám zbývá již jen 6 km, přes další hory a doly. Bylo jich již jistě víc než devatero. Ale k cílí jsme se blížili a pořád ještě v pohodě na duchu i těle. I ostatní se víc usmívali, i když už třeba nemohli dál, protože piva vypili možná víc, než ušli kilometrů. Lehli si někde u cesty do trávy, prospali se. (Neměli kočárek a neměl je kdo tlačit) a vyrazili za dalším pivem.

Kolem 16 hodiny se ukázala věž prčického kostela a pod ní se nacházející cíl. S velkou chutí jsme se pustili do tatranky, na krk si pověsili žlutou prčickou botičkou. Oboje jsme dostali v cíli a vrhli se na místní jarmak. Náměstí plné stánku s cukrovinkami, párky a občerstvením, i se suvenýry. A samozřejmě plné spokojených poutníků, kteří konečně vědí nejen, co to znamená jít do Prčic, ale i jak to tam vypadá.

Tečka na závěr? Mohla by být o tom jak jsme se perfektně zorganizovaným autobusem dostali na vlak do Heřmaniček. Mohla by být o tom, jak ve Voticích se kočárek rozpadl úplně a naše malé šídlo pořád nemělo dost, až už i maminku doopravdy začaly bolet nohy, jak ho pořád honila.

Ale bude o hrdinství. Ne o nás. Už víme, že nejsme zase tak velcí hrdinové, vždyť Prčice šlo letos 17 000 lidí. Ale přece.

Konečně, kolem 20 hodiny sedíme v autě, nadmíru spokojení a utahaní. Při výjezdu z Votic stojí u silnice babička. Krátká sukně, tenké nožičky, indiánské copy hozené na břiše.

A stopuje. Zastavujeme a babička, když si sedne zašveholí: „Koukám, že jste šli Prčice, odkud?“

„Tady z Votic, ušli jsme s malou celých 23 km“

„No to je prima, já je taky dneska šla. Od 5-ti ráno 70 km z Prahy, a teď jdu zpátky“

„My ale, bohužel, nejedeme až do Prahy, u Benešova budeme odbočovat na Kamenný přívoz na Sázavě.“

„To nevadí, odvezte mne Praze co nejblíž a zbytek dojdu.“

„????????“

Ano, jsem rád, že do "Prčic" můžou chodit i hrdinové.

text: Kucka Oliver

foto: Kucková Zdeňka

zpět