Víte, že? Kutnohorská kostnice

Necelou hodinu cesty od Prahy se nachází jedno z historicky nejvýznamnějších měst české historie - Kutná Hora. Na jejím okraji leží cisterciácký klášter, jehož největším lákadlem je kaple, a ne ledajaká, jelikož její výzdobu tvoří lidské kosti. Kostnická kaple vznikla původně jako centrální budova hřbitova, který jí dodnes obklopuje. Až shoda náhod učinila toto místo jedním z nejzajímavějších důkazů jedné historické etapy českých dějin. Roku 1278 byl opat zdejšího kláštera vyslán s poselstvím krále Přemysla Otakara II. do Jeruzaléma. Opat s sebou zpátky přivezl hrst hlíny z místa, kde byl ukřižován Ježíš Kristus, z hory Kalvárie. Po svém návratu ji rozesel na kutnohorském hřbitově. Zanedlouho si hřbitov získal pověst svatého místa, kde se k věčnému spánku ukládali nejen kutnohorští občané, ale i lidé ze všech koutů Evropy, zvláště z Bavorska, Polska i Belgie. Samotný příběh kostnice je však spojen především s další významnou událostí českých dějin. Morové rány, které českou zemi postihly na počátku 13. století, měly za následek více než 30 000 obětí. Ty byly na zdejším hřbitově pohřbívány, ale hlavním impulzem k ukládání ostatků do kaple byly až o sto let později husitské války, během nichž došlo i k vypálení zdejšího kláštera. V té době zde již stála kaple Všech svatých, vystavěná na základech již zaniklého kostela. Její kryptu pak tvoří právě kostnice, která se počínala plnit především právě v době husitských tažení tímto krajem. Celkově jsou zde uloženy ostatky až 40 000 obětí husitských válek. Kaple v unikátním barokně-gotickém slohu nese výzdobu významného architekta Jana Blažeje Santini Aichela. Lebky, kosti, vše se dalo využít jako umělecký prvek a výzdoba, která tak dodnes vytváří ponurou a něčím i mystickou atmosféru tohoto hojně navštěvovaného místa. Další významnou událostí bylo zrušení kláštera v roce 1784 výnosem císaře Josefa II. Celý majetek pak přešel do vlastnictví rodu Schwarzenbergů z Orlíka. Práce na úpravě výzdoby kostnice byly zadány řezbáři Františku Rintovi a ten se tohoto úkolu ujal velmi radikálně. Spolu s členy své rodiny namáčel tisíce kostí do chlorového vápna, které se tak vybělily a zároveň desinfikovaly. Z původních šesti pyramid zrušil čtyři a kosti z nich využil na novou výzdobu. Celá práce mu trvala 3 roky.

Asi největší zájem z Rintova díla vzbuzuje pozoruhodný a do jisté míry i morbidní lustr, visící ve středu kostnice, sestavený ze všemožných kostí a lebek … Pod ním na dlažbě je pak patrný vchod do podzemní hrobky, kde je pochováno několik významných kutnohorských měšťanů. Před jednou ze čtyř kostěných pyramid je možné obdivovat další Rintovo dílo, kterým je erb Schwarzenbergů, který je tvořen jak jinak, než z lidských ostatků.

Kostnice se tak stala společným hrobem pro několik desítek tisíc lidí. Toto ojedinělé dílo však není samoúčelné. Krypta je nejen místem odpočinku, svědectvím doby, ale především symbolem setkání živých s mrtvými. Snad každý návštěvník si zde uvědomí fakt smrti a hodnoty věčnosti. Geometricky přesné uspořádání kostí má vést k zamyšlení nad námi samými a má nás dovést ke vzájemné harmonii a uvědomění si zodpovědnosti za vlastní i cizí životy.

Kostnice je dnes součástí uceleného systému historických památek města Kutné Hory, které krom ní zahrnují vstup do několika významných kostelů, mezi něž patří kostel Nanebevzetí Panny Marie, Svatá Barbora, vedle níž se nachází neméně zajímavá jezuitská kolej. Památky lze navštívit v rámci jedné vstupenky, která nabízí hned několik vstupů do většiny turisticky atraktivních lokalit, a to v různých kombinacích, takže si vybere skutečně každý návštěvník tohoto královského města.

Info o kostnici:

Kostnice je dobře dostupná jak automobilem přes Kolín nebo po "kutnohorské silnici" po trase Říčany - Kostelec nad Černými lesy.

Vlakové nádraží je vzdáleno asi 1km a cesta z něj zabere cca 15 minut pohodlnou cestou na okraji města.   

Kostnice je otevřena denně:
listopad - únor 9 - 16h
duben - září 8 - 18h
říjen - březen 9 - 17h
zavřeno je pouze 24.a 25. prosince
vstupné 60,- Kč
studenti 40,- Kč

text: Jan Chaloupka

foto: Jan Chaloupka a Tereza Překlasová