Lovosice – hranice Českého středohoří - VIDEO
Na „dé osmičce“ patří víc než devítitisícovému městu několik exitů. Lovosice vyplňují jen levý labský břeh a to je také jednoduchým vysvětlením toho, proč jsou tak táhlé. Největší poklady města ale stojí, jak už to tak bývá, v samotném centru města.
Zima Lovosicím nesluší
Po třeskutých prosincových mrazech se v novém roce o pár stupínků oteplilo a tak se nedílnou součástí zimních dnů stala taky mlha. Je neděle a možná i proto se lovosickým do ulic příliš nechce. V takových dnech totiž chybí jejich městu jinak neodmyslitelná kulisa Českého středohoří, na jehož hranici leží. Ukryté v mlze a ledovém tichu nabírá dech na další turistickou sezonu a v klidu odpočívá. Možná. Možná se ale stejně jako všechno živé nemůže dočkat jara.
Stejně jako Lovoš, hora tyčící se nad Lovosicemi, i stromy, zvířata a rostliny, které bývají pro návštěvníky města a okolí lákadlem číslo jedna, zůstávají v této chladnější polovině roku v jakémsi polospánku. Přesto ale Lovosice ani v zimě neztrácejí nic ze své atmosféry. Město dělají lidé, kteří v něm žijí, ne počasí se svými rozmary. A Lovosice žijí typickým životem malého města.
Maloměstské povídačky a staré domy coby svědci
Dvě mladé dámy postávají u kostela sv. Václava a hlasitě probírají život jedné z jejich dalších přítelkyň. Rozhazují rukama a snaží se tak zveličit závažnost situace ženy, která se zřejmě ocitla na své důležité životní křižovatce. Z výklenku kostela na ně hledí svatý Václav a lomí přitom rukama. Podobných historek už za dobu, co stojí na hlavní lovosické tepně, musel vyslechnout tisíce a tisíce. Ještě, že je kamenný.
Kostel začal psát svou historii roku 1733. Tehdy, kdy byl položen jeho základní kámen. Stavba kostela, který je dominantou lovosického Václavského náměstí, trvala celých 12 let. Stojí ve stejném místě, kde předtím stával jeho dřevěný předchůdce.
Jen pár kroků od něj se schovává lovosický zámeček. Nenápadná sněhobílá budova stojí v rohu náměstí a ničím zvláštním na sebe neupozorňuje. Naopak. Svoje levé křídlo jako by ještě schovávala za obrovský památný strom. Zámek zdobí Lovosice od poloviny 16. století a jeho posledním vlastníkem byl rod Schwarzenbergů. Dnes zámek funguje jako škola.
Krátkou procházkou kolem sochy připomínající smutnou éru druhé světové války a morového sloupu se dá dojít až ke staré secesní radnici. Její věž s hodinami, které jsou vsazené do dřevěné klenby, je nepřehlédnutelná. Radní se uvnitř scházeli od roku 1907. Dnes se v ní neúřaduje, ale ordinuje. Stará radnice se stala sídlem místních lékařů a radní se přestěhovali o kousek dál, do nové radniční budovy, kde je také Infocentrum.
Říční břehy a pohoda kolem nich
Kouzlo protékající řeky osídlenou krajinou funguje všude a tak ani Lovosice nejsou výjimkou. Břehy nejvodnatější české řeky jsou pro místní tím nejlepším místem k relaxu. Dokonce ani v zimě, která městu příliš nesluší, nezejí prázdnotou. Park milují hlavně pejskaři nebo maminky s dětmi. V teplých měsících je pak místo kolem řeky plné lidí převážně na in-line bruslích.
Historie německo – česká nebo obráceně?
V pohraničí žili Češi a Němci pohromadě od pradávna. Vzájemné soužití obou národů vždy provázely nějaké ty půtky a tahanice. Do příchodu Hitlera k moci se ale držely tak nějak v přijatelných mezích. Vždy se všechno v klidu urovnalo. Pak se ale situace začala vyostřovat.
Před začátkem druhé světové války, po uzavření Mnichovské dohody v září 1938, připadly Lovosice pod Sudety a staly se tak součástí Velkoněmecké říše a posledním hraničním městem mezi Protektorátem Čechy a Morava. Nejbližší čeští sousedé žili v Terezíně. V Lovosicích, ve městě, které mělo bohatý průmyslový potenciál, zůstala jen hrstka Čechů. Většina obyvatel byli Němci. Češi se pak do Lovosic postupně vraceli po roce 1945.
Text/foto/video: Klára Svobodová
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek