lokace:
Česká republika
Partneři:
Vodácké expedice
Uganda, jak jsme přiletěli
ono to ani jinak nešlo. Štěpánka, naše druhá šéfredaktorka, se chytala za hlavu, co tam bude sama dva měsíce dělat, ale strašně nám to přála. Po všelijakých peripetiích a zběsilých výjezdech Georgovým favoritem pro dokoupení potřebných věcí k technice jsme vše zabalili. Ostatně, to co mít nebudeme, to nepotřebujeme. Lodě byly nacpané k prasknutí vybavením na vodu, jídlem a dalšími věcmi.
Dovlekli jsme materiál do připravené Avie, 4 lodě, pádla, spousty kufrů s technikou a naše batohy. Cesta na letiště je poněkud stresující, všude byly zácpy, takže se bojíme, abychom to vše stihli. Tušíme, že na letišti asi způsobíme pořádný rozruch. Zde nás už čekají rodiče, partneři či kamarádi, kteří se přišli rozloučit a pomáhají nám s věcmi. Jdeme na odbavení, to naštěstí probíhá vcelku dobře, jenom nám nevzali raft, ale to není zásadní problém, dokážeme se obejít i bez něj. A je to, vše je odbaveno, teď už nás čeká jen se rozloučit a vyrazit na dalekou cestu. Velké loučení máme za sebou a najednou sedíme v letadle, všechno probíhá nějak moc rychle. Svlékáme ze sebe všechny mikiny a trika, které jsme si na sebe vzali kvůli ušetření váhy v batozích.
Můj první let, je to neuvěřitelný zážitek, jsem strašně nadšen a okamžitě si tuto činnost zamilovávám. Absolvujeme mezipřistání v Bruselu, kde musíme strávit noc v hotelu. Chvíli nám trvá než ho najdeme a dopravíme se do něj, ale zato v hotelu se orientujeme výborně a okamžitě nalézáme hotelový bar, který nekompromisně vypijeme. Já v dobré náladě žertovně prosím recepční, jestli by nám nedala bonbony, které má v míse na stole. Jedem do Afriky a budou se hodit pro malý černoušky, tak si je nenápadně strkám do kapes. Jenže to se slečně recepční moc nelíbí a říká mi, ať to nedělám. Odchází a za chvíli se vrací s téměř plnou igelitkou bonbonů a dává se s námi do řeči. Nakonec se nám ještě náramně hodily.
Zbývá nám už jenom dořešit poslední problém a tím je nabíjení kamery, zapomněli jsme totiž nabíječku. George říkal, že to musí jít přes druhou nabíječku, jen to stačí propojit drátkama, ale ty taky nemáme. Naštěstí není problém je sehnat, jelikož jsou na hotelu radia a ty mají takové pěkné drátěné antény…No, Georgovi se to opravdu povedlo, nabíječka svítí a nabíjí. Ráno se přesouváme na letiště a čekáme na svůj let. V letadle musíme čekat hodinu a půl, jelikož čekáme na jiný let. Ta doba se nedá vydržet, nakonec po letadle chodíme bosí a ostatní cestující se nestačí divit.
Letíme. Čeká nás 6572km, nejrychleji jsme letěli 908km/hod, nejvýš jsme byli 11272m a teplota byla venku -62 stupňů. Cesta je zdlouhavá, ale zajímavá. Vidíme Alpy, Itálii, Saharu, měli jsme mezipřistání v Nairobi a potom už nás čekala jen konečná stanice Entebe v Ugandě.
Na místo přilétáme kolem půlnoci, letiště je takový malý plechový hangár, je tu horko a strašně vlhko. Bojíme se, že na nás zaútočí mračna much Tse-Tse, ale nic se kupodivu neděje, jediné, co nás tady zatím zaskočí, je vyšší cena víz. Před letištěm se o nás strhne boj, všichni místní taxikáři si chtějí vydělat. Jedeme minivanem, jenže řidič nemá lano na přivázání lodí, jediné, co má, je takový malý směšný provázek, který by se tak hodil na uvázání karimatky, ale rozhodně ne čtyř lodí. Nakonec si je navazujeme sami šedesátimetrovým lanem na lezení, je to trochu pruda, ale zato nepřijdeme o lodě. Ještě v noci potřebujeme vybrat peníze, což se ukazuje jako dost velký problém. Všechny bankomaty nefungují, k tomu máme ještě špatné karty a tak ve tři hodiny ráno zmateně pobíháme po Kampale. Zajímavé taky je, že u každého bankomatu je chlapík se samopalem. Nakonec to vzdáváme a jedeme do kempu, cestou kupujeme vodu v nějakém šíleném ghettu, to si myslím že musí být po nás, kupodivu ne. Po třech hodinách dorážíme do kempu, ubytujeme se, stavíme stany a jdeme spát v očekávání zítřka, kdy to vše konečně uvidíme za slunečního svitu, zatím nám stále nedochází kde to jsme…
Text: Pavel Faustus
| Diskuze u článku |
