Cepíny do hor

Cepíny by se daly rozdělit na dvě velké skupiny:

• klasické
• speciální

Klasické cepíny

Klasický cepín můžeme použít při lehčích výstupech, či jen vysokohorské turistice.

Cepín se skládá z několika částí a prvků na nich, které mají své názvy.

Zobák slouží k zasekávání do sněhu (ledu), lopatka slouží k vysekávání stupů, hrabání, zasekávání do měkkého sněhu, bodec slouží k zapichování topůrka do sněhu, poutko brání upadnutí cepínu poté, co jej pustíme rukou, a otvory v hlavici cepínu a v topůrku nám umožňují k cepínu přicvaknout karabiny nebo přivázat smyčky.

Zobák - podle profilu se dají se rozlišit tři typy zobáku:

• obloukový
• inverzní
• rovný

Obloukový zobák je prohnutý směrem nahoru, a u tohoto druhu cepínů se nejčastěji používá. Svým tvarem kopíruje oblouk švihu při zasekávání. Je takovou přirozenou kotvou pro lehčí lezení na sněhu.

Inverzní zobák je prohnutý směrem dolů, čímž se lépe vytahuje po zaseknutí do ledu. Používá se hlavně u speciálních cepínů, ale výjimečně ho můžeme najít a na cepínu klasickém.

Rovný zobák (někdy se taky říká "jedničkový" nebo "terrodactyl") už se moc nepoužívá a najdeme ho jen u některých levnějších cepínů.

Tvar hrotu zobáku – rozlišujeme tři tvary:

1. pozitivní
2. neutrální
3. negativní

Pozitivní hodí se do tvrdého zledovatělého sněhu a na zimní túry. Ovšem údery na skálu se rychle tupí.

Naopak negativní je tupý a hodí se na léto, protože se o kameny a trsy trávy netupí, a při túře překonáváme jen málokdy místa pokrytá sněhem, kde nehrozí delší pád na sněhu, a chceme ho spíš použít jako hůl. Není vhodný na brždění na ledovatém povrchu, protože po něm pouze klouže a nezasekne se.

Neutrální hrot zobáku je jakýmsi kompromisem, takovým univerzálním hrotem zobáku pro každé roční období. Zkrátka něco mezi.

Zuby na spodní hraně zobáku slouží k zvětšení tření zobáku při zaháknutí za skálu, nebo když je zaseknut do ledu a sněhu. Na některých cepínech bývají poměrně výrazné, ale není to vždy nutné. Zuby se zbytečně velkými zpětnými háčky pak jen ztěžují vyndání zaseklého zobáku z ledu ven.

Pokud plánujeme s cepínem pohyb na ledu, měl by být hrot zobáku nabroušen. Brousit ho jen jemným pilníkem, po broušení nesmí zůstat žádné rýhy, které by snižovaly pevnost. Zobák se může zlomit!

Lopatka - její ostří bývá buď kruhově vypouklé (konvexní), nebo vykrojené (nekonvexní). Konvexní je lepší do měkkého sněhu, nekonvexní do tvrdého až ledového sněhu. Někdy jsou v lopatce otvory, ty slouží jednak ke cvakání karabin k cepínu, ale taky je někdy výrobce dělá za účelem odlehčení hmotnosti cepínu.

Hlavice cepínu bývá u klasických typů cepínů jednolitá, tedy zobák a lopatka jsou svařením spojeny v jeden kus. Bývají vyráběny dvěma způsoby. Jednak jako ploché, vyříznuté z válcovaných ocelových plástů, a opracované broušením. Jednotlivé hroty (zobák, lopatka) jsou sice tvrdé, ale ne maximálně. Časem se snadněji otupí. Zato jsou ale levnější. Druhý způsob výroby je kování. Kované hlavice jsou na pohled hezčí, pevnější a dražší.

Na hroty cepínů se používá tzv. pérová ocel, metalurgové ji označují jako "19452.4".

Poutko - Cepín bez poutka jsou tak trochu vyhozené peníze. Jeden způsob přidělání poutka k cepínu je napojení popruhu poutka na kovový (nebo plastový – pozor, menší nosnost) kroužek, který je posuvný po horní části topůrka. To nám umožňuje mít stále poutko kolem zápěstí ruky, ať už se držíme za hlavici cepínu, nebo za rukojeť, a nebo i při přechmatávání. Druhý způsob přidělání poutka je mít ho pevně přidělané do jednoho z otvorů v cepínu (buď otvor v hlavici, nebo v topůrku), a poutko mít delší tak, aby vystačilo jak k hlavici, tak k rukojeti. U této druhé varianty přidělání je nutné, aby na poutku byla přezka, umožňující si individuálně nastavit délku poutka. Mimo to by každé poutko mělo být opatřeno aspoň jednoduchým jezdcem, který zaručí trvalé utažení poutka kolem zápěstí ruky. Pozor na nosnost poutka! Není vyráběno na zadržení pádu člověka, u klasických cepínů ani na unesení jeho váhy. Proto se u klasických cepínů do poutek nikdy nezavěšovat pokud nevíme, kolik poutko unese. Někdy precizní výrobce přišije na poutko cedulku s údajem o nosnosti, ale u klasických cepínů tomu není často.

Otvory v cepínu slouží k cvakání karabin k cepínu, což se všestranně využívá při jištění. Někdy je v hlavici cepínu otvorů vícero. Na jištění přes cepín topůrkem zabodnutý do sněhu je nejlépe použít ten otvor, který je v ose topůrka, ale není to vyložená nutnost. Pokud do hlavice cepínu zaseknutého v ledu chceme dát smyčku, abychom si přes ni do cepínu odsedli, tu využijeme ten otvor, který je nejblíže k povrchu ledu. Někdy také bývá otvor dole v topůrku u bodce, jeho využití bývá sporadické, ponejvíce při budování slaňovacího stanoviště.

To, jak bychom měli mít klasický cepín dlouhý, určíme zhruba tak, že když se postavíme rovně, s rukou podél těla a se zaťatou pěstí, tak by se svisle postavený cepín měl vejít od pěsti k podlaze. Jinak za určitou střední délku se považuje 70 cm, od níž se rozeznávají cepíny krátké, nebo dlouhé.

Klasické cepíny běžně váží něco kolem 500 g. Pro účely letní horské turistiky, kdy se člověk při túře vzácně dostane na sníh (jinými slovy člověk většinou cepín nese na batohu), se vyrábějí tzv. odlehčené cepíny, které váží jen přibližně 350 g. Na zimu a do tvrdého sněhu a ledu se tyto odlehčené cepíny nehodí, neboť jsou moc lehké a při švihu nezískají takovou hybnost, tudíž jejich zaseknutí do ledu je slabé.

Speciální cepíny

Používají se pro náročné lezení v ledech a na strmých sněho-ledových svazích. Oproti klasickým cepínům jsou kratší, jejich délka je přibližně okolo 50 cm. Jejich charakteristickým znakem je prohnutím tvarované topůrko. To proto, aby si lezec při zasekávání cepínu do svislého ledu neomlátil klouby prstů o led.

Hlavice speciálních cepínů je montovatelná, a skládá se z několika dílů. Zobák a lopatka jsou od sebe odděleny. Mezi nimi je stření část hlavice, která je horním zakončením topůrka. K této střední části hlavice je pomocí šroubů připevněn zobák i lopatka. Šrouby mají většinou imbusovou hlavičku, což je výhodou, neboť při mlácení cepínem nemůžeme "vnitřně" umístěný imbusový profil nijak poškodit.

Nesmírnou výhodou montovatelné hlavice je možnost vyměňovat zobák, ať už poškozený za nový, nebo nějaký za jiný vhodnější typ zobáku, který potřebujeme na daný výstup. Rovněž i lopatka je výměnná, a místo ní můžeme dát jinak tvarovanou lopatku, nebo i tlouk, čímž z cepínu uděláme kladivocepín.

Zobáky u speciálních cepínů jsou téměř výlučně inverzní, protože ty se nejsnáze vytahují po zaseknutí z ledu. Aby bylo vytažení ještě víc ulehčeno, tak se horní hrana zobáku zaostřuje. Jelikož se speciální cepíny především zasekávají do tvrdého ledu, jsou hroty jejich zobáků dělány jako pozitivní, tedy zašpičatěné.

V naprosté většině dělá vždy výrobce k danému cepínu několik druhů zobáků. V obchodech je možno si je dokoupit. Člověk si tak může pořídit např. náhradní zobák na cepín pro případ zničení původního. Nebo se pořídit jiný zobák vhodný na jiný sklon svahu, či do jinak tvrdého sněhu a ledu. To, který zobák do jakého ledu či sklonu svahu použít, se zjistí v katalogu konkrétního výrobce cepínů. Jednotlivé díly cepínů od různých výrobců nejsou vzájemně kompatibilní.

Podobně jako u klasických, tak i u speciálních cepínů se vyskytují ploché zobáky vyříznuté z válcovaných ocelových plástů opracovaných broušením, a potom také tvrdší kované zobáky.

Důležité jsou u cepínů zuby. Měli by být ostré, ale zároveň by neměly být vybroušeny do tvaru háčku, protože by se příliš obtížně vytahovaly z ledu.

Existují zvláštní typy zobáků, jako jsou trubkový (do velmi tvrdého, tříštivého ledu), polotrubkový, mixovaný, atd. Moc se nepoužívají a v základní výbavě cepínu je nenajdete.

Lopatky nejsou u speciálních cepínů tak důležité, neboť při lezení v ledech jen málokdy vysekáváme stupy. Dělají se trojúhelníkové s jedním vrcholem, nebo hrotem. Využívá se plochý hrot pro zasekávání do velmi měkkého krystalického ledu, kterým se díky své šířce neprořízne.

Poutko tvoří polovinu cepínu. Bývá upevněno k topůrku cepínu. Na popruhu poutka musí být přezka, která umožní nastavení velikosti poutka. Také poutko musí mít zadrhovadlo umožňující trvalé a pevné utažení poutka okolo zápěstí ruky. Popruh poutka v úseku, který obepíná zápěstí ruky, by měl být rozšířen a vyztužen. Při lezení totiž často silně rukama za poutka taháme, neboť nám rychle ochabují ruce a samotné držení rukou za rukojeť cepínu nestačí. Proto je také nutné, aby bylo poutko pevné a uneslo váhu člověka.

Jelikož při náročném lezení v ledech potřebujeme osazovat jištění (zavrtávat šrouby), musíme ruku z poutka často vyndavat. Proto musí jít poutko jednoduše odepnout. Každý výrobce tento problém řeší po svém.

Často bývá na poutku z boku ještě malé očko, tvořené přišitým úzkým popruhem. Je to tzv. odsedávací očko. K němu připojujeme karabinou smyčku, která spojuje cepín se sedákem, a může nám zajistit menší odpočinek při vyčerpání. Tím, že je odsedávací očko našité trochu z boku, nezpůsobíme jeho zatížením zúžení hlavního oka poutka, a můžeme s ním stále manipulovat.

Topůrko speciálních cepínů bývá s různě tvarovanými prohnutími z důvodů šetrnosti k rukám a prstovým kloubům lezce. Můžeme tedy říci, že pro lezení ledo-sněhových svahů a pro horské výstupy, je lepší, když je topůrko spíše rovné, jen mírně prohnuté. A pro výhradně ledové lezení svislých "obřích rampouchů" jsou lepší topůrka ohnutá v ostřejších úhlech, největší oblibě se těší jakoby "banánové" zahnutí topůrka. Mimo to existují i futuristické a extravagantní tvary topůrek cepínů, ale jejich přínos pro usnadnění lezení není znám.

Rukojeť musí být na povrchu gumová a jemně profilovaná, aby držení cepínu stiskem ruky bylo pevné. Pro speciální cepíny, které mají topůrko spíše rovnější, a jsou více určeny na lezení v horách, zdolávání ledo-sněhových svahů, je lepší, když rukojeť nijak moc nepřevyšuje svým průměrem tloušťku topůrka. Cepín se pak snadněji zabodává topůrkem do sněhu, lépe se tak budují jistící stanoviště na sněhu. Rovněž se lépe leze s cepíny na strmém svahu metodou, kdy do sněhu zabodáváme topůrka, a cepínů se držíme shora za hlavici (tzv. "na tlak"). Naopak pro lezení svislých ledů (obří rampouchy), kdy na cepínech visíme a držíme je za rukojeť, je lepší, když na dolním konci rukojetě je výrazné rozšíření, taková bambule, která brání sjíždění sevřené dlaně po rukojeti dolů.

Speciální cepíny váží ideálně tak 600 g - 800 g. Určit, na co jak těžký cepín je lepší, je obtížné, závisí to hodně na individuálních dispozicích lezce, a na tom, co vlastně polezeme.

zpět