Cesta k Helsinkám VI.

Zajímavosti

Cesta k Helsinkám VI.

Publikováno: 29.6.2009

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě byla do své doby jedinečnou událostí. Dva znepřátelené bloky během ní zasedly ke kulatému stolu, aby společně konstruktivně jednali ohledně budoucnosti Evropy. Velkou úlohu v tomto procesu hrály Spojené státy americké. Co tomu předcházelo, jak konference probíhala a jaké měla důsledky? To vše se dočtete v našem novém seriálu.

Závěrečný akt a důsledky KBSE

     Oficiálně byl Závěrečný akt schválen během třetího stádia konference, která se konala od 30. července do 1. srpna 1975 v Helsinkách. V preambuli je definován tak, že byl „motivován politickou vůlí zainteresovaných národů, aby zlepšil a zintenzívnil jejich vzájemné vztahy a aby přispěl k míru v Evropě, stejně tak jako bezpečnosti, spravedlnosti a spolupráci, jako i k jejich vzájemnému sblížení a i mezi ostatními státy světa“. Výsledky konference měly znamenat prospěch pro všechny zúčastněné státy. Proces détente (uvolnění) se měl rozšířit, prohloubit a stát se trvalým.

     Dokument byl rozdělen do tří hlavních okruhů: 1) Otázky týkající se bezpečnosti v Evropě,  2) Spolupráce v oblasti hospodářství, vědy a techniky a 3) Otázky týkající se bezpečnosti a spolupráce ve Středomoří.

     Za nejvýznamnější pasáž Závěrečného aktu se dá považovat první hlava prvního okruhu – „Deklarace principů, jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy“ a „Záležitosti týkající se uplatňování některých z výše uvedených principů“.

     Na prvním místo v Desateru zásad byla postavena „Svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti“. Druhým principem bylo „Zdržení se hrozby silou a použití síly“ – o to usilovaly především státy NATO, které byly motivovány invazí do Československa roku 1968. Třetí zásada byla „Neporušitelnost hranic“. Dalšími principy byly „Územní celistvost států“, „Mírové urovnávání sporů“, „Nevměšování do vnitřních záležitostí“, „Respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení“, „Rovnoprávnost a sebeurčení národů“, „Spolupráce mezi státy“, „Svědomité plnění závazků podle mezinárodního práva“.

     Velkou důležitost na vývoj v Evropě měla i pasáž zvaná „Spolupráce v humanitárních a jiných oblastech“. Obsáhle se v ní řešila otázka ohledně znovushledání rozdělených rodin, přičemž zúčastněné státy se zavazovaly v „jednat v pozitivním a humanitním duchu o žádostech osob, které si přejí se opět spojit se svoji rodinou, přičemž zvláštní pozornost bude věnována urgentním požadavkům – tedy požadavkům osob, které jsou nemocné nebo staré“.Jednotlivé kapitoly jsou pečlivě rozpracovány do hloubky. Řeší se v nich například zásady kontaktů mezi rodinami, jak přistupovat k uzavírání sňatků mezi občany různých států atd. Závěrečný akt se dále zabýval šířením a sdílením informací, kooperací na poli vzdělávání, životním prostředím atd. Dokument ale neobsahuje téměř nic, co by se bezprostředně dotýkalo problematiky omezení zbrojení či odzbrojení. Představitelé některých zemí NATO totiž byli přesvědčeni, že celoevropské fórum nemůže být odpovídající platformou, na níž by se tato problematika mohla řešit efektivně a s přihlédnutím ke všem vojenskopolitickým a vojenskostrategickým souvislostem.

    Podstatné je, že celý obsah dokumentu byl výsledkem složitých multilaterálních jednání, v nichž se ostře střetávaly názory tří desítky států. Při formulaci deseti principů byl sváděn boj o každou větu, dokonce o každé slovo. Listina jako celek je pak syntézou zájmů a stanovisek zúčastněných. Kromě toho byl Závěrečný akt výsledkem soupeření dvou odlišných a protichůdných politických systémů, ovšem nejasnosti byly i uvnitř bloků. Kupříkladu, rozpory mezi Francií a Spojenými státy v otázkách bezpečnosti Východní blok zveličoval a přizpůsoboval své propagandě. V rámci Západu byly totiž rozhovory komplikované kvůli jeho geografické rozlehlosti, z čehož vyplývala různorodost zájmů, která byla patrná především v případě USA a Kanady na jedné straně a Turecka či Norska na druhé straně.

     Závěrečný akt byl maximem, jehož bylo v možné v té době dosáhnout. Významně ovlivnil dobovou evropskou bezpečnostní atmosféru. Dokument se výrazně podílel na ovlivňování vztahů mezi Východem a Západem. Pomáhal k překonávání jednotlivých sporů i rozsáhlejších krizí. Přesto byl vystaven kritice obou stran. Například Alexander Solženicyn Západu vytýkal, že se smířil s otroctvím východních národů. Na druhé straně stalinští konzervativci tvrdili, že diplomacie států Varšavské smlouvy zradila základní principy socialismu.

     Důležité je, že samotné rozhovory při přípravě Závěrečného aktu upevnily svazky mezi zeměmi Evropského společenství a to i ve vztahu k Spojeným státům. Prosazování západního pojetí lidských a občanských práv otevřelo prostor k řešení tohoto problému nejen na úrovni států, ale i na úrovni jednotlivých lidí.

Související články:

Cesta k Helsinkám V.

Cesta k Helsinkám IV.

Cesta k Helsinkám III.

Cesta k Helsinkám II.

Cesta k Helsinkám I.

Text: Maxim Kucer

Foto: Wikipedia.org