Druhá válka v Indočíně I.

Druhá indočínská válka, 1955 - 1975

Snaha Američanů o prosazení demokratických principů občanské společnosti, v rámci převzetí odpovědnosti za bezpečnost a stabilitu jihovietnamského státu, se střetla s tradiční konfuciánskou politickou kulturou,  jelikož neměla žádné zkušenosti se specifickou problematikou indočínského sektoru. V červenci 1954 byl za americké podpory zvolen prvním premiérem Jižního Vietnamu Ngo Dinh Diem. Tento někdejší vysoký činitel za císařské éry zaujímal trvale nepřátelský vztah vůči většinové buddhistické komunitě a neskrýval mocenské ambice rodu Ngo, což vedlo k traumatizaci vznikající jihovietnamské elity. Avšak Spojené státy považovaly Diemovu vládu za oporu svého úsilí o vybudování protikomunistické bariéry v Indočíně a tolerovaly mu i jeho autoritativní režim. Zároveň se na domácí půdě vůči kritickým hlasům hájily poukazováním na vcelku úspěšnou poválečnou obnovu VR.

Hlavním účelem politických aktivit Hanoje bylo sjednocení země. 29. prosince 1960 komunisté založili Národní frontu osvobození Jižního Vietnamu. Založení doprovázelo široce koncipované programové prohlášení. V něm byly požadovány běžné politické a hospodářské reformy a celý program měl sjednotit opoziční síly, které vystupovaly proti Diemovu režimu. Zároveň s touto propagandistickou aktivitou byla v deltě Mekongu a v pobřežních provinciích zahájena partyzánská válka. Do začínajícího konfliktu byl vtažen také Laos, přes jehož území probíhali hlavní zásobovací spoje mezi severem a jihem. V roce 1961 se americkým prezidentem stal J. F. Kennedy. Pro bezpečnost Jižního Vietnamu bylo doslova klíčové, aby byla zajištěna neutralita Laosu. Avšak ani po roce jednání se nepodařilo dosáhnout stažení severovietnamských sil z laoského území. V květnu 1961 byl v kontextu selhávání Diemovy vlády vyslán na sondážní misi viceprezident Lyndon B. Johnson. Mezi jeho závěry patřilo mj. také doporučení ohledně větší míry angažovanosti v Jižním Vietnamu. Toto stanovisko bylo podpořeno i prezidentovými blízkými poradci Maxwellem Taylorem a Waltem Rostowem. Kennedy na základě těchto doporučení začal postupně zapojovat do vietnamského konfliktu stále větší a větší počet vojáků. Roku 1963 bylo ve Vietnamu už 16 000 Američanů, většinou vojenských poradců, kteří se bojů přímo nezúčastňovali.

Ngo Dihn Diem si mezitím v Jižním Vietnamu vybudoval velice nepopulární postavení. Jeho všestranná neschopnost vyústila v roce 1963 konfrontací s buddhistickým odporem ve starém císařském městě Hue. Američané se rozhodli za této situace od Diema distancovat a přeorientovali se na skupinu saigonských generálů. Ti pak 1. listopadu 1963, za tiché podpory americké CIA, ukončili desetileté účinkování Ngo Dinh Diema na jihovietnamské scéně převratem. Nastalo nestabilní období střídání vlád. Tři týdny po pádu Diema proběhl v texaském Dallasu atentát na J. F. Kennedyho. Vlády se tudíž ujal viceprezident Lyndon B. Johnson. Viet Cong sice nabídl novému prezidentovi Spojených států neutralizaci Jižního Vietnamu, ale byl to pouze taktický manévr, neboť mezitím Hanoj vyslal přes 17. rovnoběžku své další vojenské divize.

Tonkinská rezoluce

 Pentagon během prvních měsíců roku 1964 vypracoval rozsáhlý operační plán diverzních akcí vůči VDR. Jeho scénář zahrnoval následující činnosti: přelety špionážních letadel, provádění útoků za pomocí výsadkových skupin, sabotáže dopravních komunikací a hlídkové plavby ve vodách Tonkinského zálivu. Záměr přerušit komunistickou revoluci na jihu měl být dosažen přerušením vnějších podpůrných zdrojů a dodávek.

Základním předělem v konfliktu pak byl 2. srpen 1964, od kterého se datuje přímé zapojení amerických ozbrojených sil do bojových akcí proti VDR. S příchodem jara roku 1964 započaly průzkumy a sabotážní akce amerického válečného loďstva při pobřeží severního Vietnamu. Jednalo se o reakci na zvýšenou četnost útoků Viet Congu a vojsk VDR vůči jihovietnamskému režimu. Jedním z plavidel pověřených touto činností byl i torpédoborec Maddox, který od 30. července 1964 patroloval v Tonkinském zálivu. Ten byl 2. a 4. srpna 1964 napaden severovietnamskými dělovými čluny. Tonkinský incident posloužil Američanům jako ona pověstná kapka do plné číše. 5. srpna se prvních náletů kromě jihovietnamského letectva zúčastnila i americké letadla ze tří letadlových lodí v Jihočínském moři. O dva dny později byla Kongresem USA schválena tzv. tonkinská rezoluce, která umožňovala prezidentovi USA učinit jakékoli opatření pro zabránění další agrese namířené proti ozbrojeným silám Spojených států v jihovýchodní Asii. O přesném průběhu obou námořních konfliktů nebyla americká veřejnost informována a zdá se, že její podpora předem připravené odvetné akci byla do značné míry zmanipulována.

Text: Maxim Kucer

Foto: Wikipedia.org, Vietnampix.com