V současnosti většinu japonských velkoměst na ostrovech Honšú a Kjúšú propojuje osm hlavních vysokorychlostních tratí: zmíněná trať Tókaidó-šinkansen (zprovozněna roku 1964, na trase Tokio – Ósaka, měřící 515 km), Sanjó-šinkansen (1975, Ósaka - Fukuoka, 554 km), Tóhoku-šinkansen (1982, Tokio - Hačinohe, 632 km), Džóecu-šinkansen (1982, Tokio - Niigata, 334 km), Jamagata-šinkansen (1992. Fukušima - Šindžó, 148 km), Akita-šinkansen (1997, Morioka - Akita, 127 km), Nagano-šinkansen (1997, Takasaki - Nagano, 117 km) a Kjúšú-šinkansen (2004, Jacuširo - Kagošima, 127 km). V době hlavního provozu, tj. mezi 6. a 20. hodinou (vlaky jsou v provozu denně od 6. do 24. hodiny), se mezi hlavním nádražím Tokia, které je železničním uzlem, a průmyslovými centry japonského jihu prohánějí několikrát za hodinu tři typy superexpresů: Nozomi (japonsky Naděje), Hikari (Blesk) a Kodama (Ozvěna).

Obvykle se tyto soupravy skládají z 14 osobních vozů, z nichž dva představují první třídu a dva jídelní vůz. Vlaky se od sebe liší jen počtem nádraží, ve kterých staví - Hikari zastavuje pouze v hlavních stanicích, kdežto Kodama ve všech stanicích na trati. Nozomi je nejrychlejším spojem (mezi Tokiem a Ósakou zastavuje pouze v Nagoji a v Kjótu). Z důvodu bezpečnosti a rychlosti provozu mají tratě výhradně mimoúrovňová křížení s ostatními druhy dopravy i s ostatními železnicemi, a z velké části vedou po mostech a v tunelech. Tratě systému Šinkansen tak dovolují dosahovat vysokých rychlostí, dnes je standardem na většině tratí průměrná rychlost 240 km/h.

Až do roku 1981 se mohli Japonci chlubit nejrychlejšími vlaky na světě, ovšem poté je o toto prvenství připravili Francouzi, jejichž TGV (Train á Grande Vitesse), pohybující se na magnetickém polštáři, dosahoval rychlosti až 380 km/h. Na konci září roku 1983 urazil TGV vzdálenost 427 km mezi Paříží a Lyonem za dvě hodiny, což představuje průměrnou rychlost 213,5 km/h (japonský Šinkansen tehdy dosahoval na svých tratích průměrné rychlosti cca 167 km/h, ale dnes je nejvyšší dosahovaná provozní rychlost 300 km/h). I v Německu se v současnosti používají (například na trati Hamburk – Mnichov) expresy (ICE), jenž dosahují vysokých rychlostí – až 250 km/h (pro zajímavost: V květnu 1985 se u příležitosti 150. výročí německé železnice uskutečnila zkušební jízda expresu Intercity Experimental (ICE), jenž dosáhl rychlosti 350 km v hodině). Světový rekord v rychlosti vlaku v současnosti drží Japonci - roku 2003 dosáhla experimentální souprava s označením MLX01 – Maglev rychlost přesahující 583 kilometrů v hodině. Kromě zrychlování vlaků tradičního typu (kola na kolejnicích) postupuje technika i jinými směry – zejména pak využíváním tzv. magnetických polštářů. Na rozdíl od USA a západní Evropy je v Japonsku hlavní a privilegovanou složkou dopravy železniční trať, která během svého provozu přepravila více než šest miliard cestujících. Vysokorychlostní vlaky Šinkansen tu představují vážnou konkurenci vnitrozemské letecké dopravě.

Text: J. Štantejský

Foto: Google

zpět