Zajímavosti

Historie českých zemí II.

Publikováno: 20.11.2008

České země jsou sice ve světových dějinách někde na druhořadém místě, ovšem v regionální historii zajisté nejednou hrály důležitou roli. Přečtěte si o historii naší země a zjistěte, jak byl její vývpj častokrát dramatický!

Rozvoj českých zemí v 12. století 

   Ve 12. probíhala vnitřní kolonizace země. Nové osidlování využívaly různé skupiny poddaných – především rodiny nižších a vyšších družiníků, které usilovaly o stabilizaci své moci.

    Panovník tento proces podporoval, protože šlechtické majetky zvyšovaly také jeho příjmy, zajišťovaly vojenskou sílu státu. Panovník chtěl také chránit své pohraniční oblasti před pronikáním německých kolonistů. Výsledkem této vnitřní kolonizace bylo osídlení většiny českého a moravského území, což byl, vzhledem k omezeným technickým možnostem a špatným hospodářským podmínkám, úspěch.

    Šlechta se neomezovala na izolaci na vsi, ale naopak se soustředila na službu vládci, se kterou se neslo i zastávání správních úřadů. Toto aristokracii pomáhalo získávat další prostředky k rozšiřování územního vlivu.

    S tím se rozšiřovala i panská práva. Například kníže Konrád II. Ota v Sadské vyhlásil Statuta, která byla prvním psaným zákoníkem u nás. Upevňovala princip svobodného vlastnictví pozemků a soudnictví. Měnil se i politický systém státu. Panovnický dvůr se začínal rozšiřovat o církevní hodnostáře a držitele dvorských hodností (např. stolník, lovčí, komorník atd.).

České země v době první poloviny 13. století

    Ve 13. století roste moc církve, která začala disponovat množstvím finančních prostředků. Podobná byla situace i u světské moci, která díky tomu mohla najímat žoldnéřské vojsko. Toto století je příznačné i pro obrovský politický vliv papežství. To zasahuje jak do každodenního života lidí, tak i do politických sporů. Objevuje se i fenomén inkvizice, jež byla ustanovena již v roce 1184 papežem Luciusem III. jako tzv. biskupská inkvizice. Byla to odpověď na rostoucí vliv kacířských hnutí především katarů a valdenských. Na venkově byla církevní moc reprezentována farnostmi a ve městech řádem dominikánů.

     V Čechách se stabilizovala královská moc, rostou nová města a hrady. Dotvářela se pokročilejší feudální společnost, která posilovala stabilní vrchní moc panovníků a bojovnické družiny ustupují do pozadí. Důležité bylo, že už od roku 1204 papežství uznávalo českou královskou hodnost. Roku 1212 byla vydána Zlatá bula sicilská, která upravovala poměr mezi říší a Čechami. Byl zdůrazněn čestný, avšak ne poddanský poměr Čech.

    Pozice království se upevnila za vlády Václava I. Díky jeho svatbě s Kunhutou, dcerou římského krále Filipa Švábského z rodu Šlaufů, se do okruhu vlivu českých králů dostali např. vévodové korutanští a slezská knížata. Autoritu Václava narušoval jeho syn Přemysl, který se v letech 1247-49 pustil do odboje proti němu. Brzy po tom, co se oba smířili, se otevřela otázka nástupnictví v Rakousku. Bylo to vyřešeno tak, že Přemysl byl povolán za vévodu a pro legalizaci tohoto aktu si musel vzít mnohem starší Markétu Babenberkovou.

     V roce 1253 nastoupil Přemysl II. na trůn. Doma i v zahraničí byl přijímán kladně. Opíral se o přední české a rakouské rody, zejména o Vítkovce, kteří mu pomáhali s expanzí do Alpských zemí. Přemysl se účastnil i křížových výprav do Prus a v roce 1255 založil Královec. Pro jeho rozsáhlý stát byla klíčová dobrá spolupráce se šlechtou. Nejen česká, ale i rakouská šlechta získávala politicky významnější postavení. Na konci Přemyslovy vlády došlo k velkému šlechtickému odboji. V rozmachu království aristokraté viděli ohrožení svého „zboží a cti“.

    Nicméně oporou panovníkovy moci se stávala královská města a hrady. Města byla významnými hospodářskými elementy a hrady byly ochrannými prvky vládcových zájmů. Avšak toto vnitrozemské upevňování Přemyslovy pozice se ukázalo jako neúčinným, protože se dostával do stále širších sporů se šlechtickými regionálními a zemskými zájmy.

    V zahraničí se dostal do sporem s novým římským vládcem – Rudolfem Habsburským.  Proti Přemyslovi vystoupila i česká šlechta. Zejména Vítkovci, kteří disponovali velkou vojenskou silou, a Rýzmburkové.

    Roku 1277 se králi podařilo tento odboj potlačit, Rudolfovi vyhlásil novou válku. 26.8 1278 došlo mezi nimi na Moravském poli k bitvě. Přemysl byl poražen a zabit.

    Bitva měla pro český stát těžké důsledky. Přemyslův nástupce, Václav, byl totiž ještě dítě. Situace v zemi byla neutěšená. Byl hlad, docházelo k bojům, loupení a propukaly epidemie. Dění se nezklidnilo ani po Václavově návratu roku 1283. Jeho panovnickou svrchovanost se mu ale s pomocí zahraničních i domácích spojenců a taktickému postupu vůči šlechtě podařilo obnovit.

     Václav II. se pustil do expanze. Zaměřil se na rozdrobené říšské oblasti. Podařilo se mu získat Chebsko, lenní svrchovanost nad Pliseňskem, koupil Pirnu a ovládl Freiberg. Zaměřil se i na Polsko. Rozšířil lenní svrchovanost nad hornoslezskými knížaty, ovládl Krakov a roku 1300 dokonce získal i polskou korunu. Jelikož v sousedních Uhrách vymřeli Arpádovci, upřely se Václavovy ambice i na této země. Poslal tam svého syna Václava, který tam byl korunován jako Ladislav V.

     Roku 1305 Václav II. zemřel a o rok později ho následoval i jeho syn, Václav III. Ten byl zavražděn v Olomouci, když se chystal na výpravu do Polska. Takto po meči zemřel starobylý rod Přemyslovců.

    Po čtyřletých bojích o trůn se roku 1310 k moci dostal Jan Lucemburský. Mezinárodní postavení svého rodu rozvíjel obratnou sňatkovou politikou. V evropském měřítku se mu podařilo dosáhnout pozice, kdy se dokonce říkalo: „Bez českého krále nikdo nevyřídí svou věc.“

    Domácí šlechtu si naklonil úspěšnou územní expanzí. Během ní bylo připojeno Chebsko, Horní Lužice a Vratislav spolu se slezskými knížectvími.

Text: Maxim Kucer (čerpáno z Dějin zemí Koruny české I.)

Foto: Wikipedia.org