Pobřeží koster - kde mrtvé lodě dávají dobrou noc

Pětisetkilometrové pobřeží objevil v roce 1859 švédský přírodovědec Charles J. Andersson, který byl fascinován nehostinností tohoto místa. A vskutku myriády dun se vinou po celé jeho délce a každý rok se toto nekonečné množství písku stěhuje, někdy až o patnáct metrů za rok.

Vody Pobřeží koster jsou plny zrádných proudů, silných větrů a husté mlhy, které se snaží zachvátit plující lodě. Námořníkům, kteří nepřízní osudu přeci jen ztroskotali, dlouho radost z přežití nevydržela, protože začali umírat pomalou smrtí z žízně. Spolu s jejich kostrami se vraky lodí, parníků, válečných člunů, galér a plachetnic nahromadivší se zde za desítky ba stovky let děsivým avšak charakteristickým přívěškem této přírodní scenérie. Po ztroskotání Carla Nauera roku 1933 pobřeží získalo od jakéhosi anglického novináře i svůj název.

Za pobřežními dunami se derou k nebi výběžky skalisek jako poslední zbytky původní krajiny, jimž dal vítr za věky neuvěřitelné tvary – některé útvary připomínají muchomůrky nebo lidské hlavy. Jižní část pobřeží je zjizvena vyschlými řečišti, která pokud nejsou pohlcena dunami, se táhnou až k oceánu. Voda zchladí jejich vyprahlá koryta jen velmi vzácně. Ovšem jsou i jiné vodní toky, například Hoarusib, jimiž se někdy po vnitrozemním lijáku valí kalné vody.

K vyschlým řečištím směřují pouštní savci, aby se ve sníženinách napásli na podivuhodně pestré fauně. Sloni si zde při hledání vody choboty hloubí jakési malé studně, kterých pak využívají i jiní živočichové. Život sem přináší i mlha. Někteří brouci ji dokážou umě využít k sesbírání vláhy nebo zmije dokáže svým jazykem přejet podél celého těla a slíznout z něj vlhkost.

Kontrastem k horkému pobřežnímu písku je chladná voda. Je to zapříčiněno studeným Benguelským proudem od Antarktidy. Navzdory tomu jsou místní vody plné sardinek a ančoviček, které sem přitahují mořské ptáky a tuleně, kteří zde tak nacházejí hojnost potravy.

                                                                                                                    

Text: Maxim Kucer

Foto: Wikipedia.org, Panoramio.com, Google.com