První indočínská válka I.

Cesta k válce

    V 19. století byl Vietnam dominantním celkem indočínského poloostrova. Náležel sice do čínské zájmové sféry, ale souběžně přijímal vazalský tribut od vládců Laosu a Kambodži. Francie zahájila koloniální expanzi v této části jihovýchodní Asie v roce 1858 a postupně se jí zmocnila. Vietnam, rozdělený na protektoráty Annam (střed), Tonkin (sever) a kolonii Končinčínu (jih), se v roce 1887 stal součástí Indočínské unie. Mocenský vzestup Japonska a čínská revoluce z let 1911 - 1913 inspirovaly indočínské nacionalistické hnutí, které po první světové válce ovlivnila rovněž i komunistická ideologie. Po kapitulaci Francie v červnu 1940 se v Indočíně prosadilo Tokio, které převzalo kontrolu tamní koloniální administrativy vichistického režimu.

    O budoucnosti poloostrova diskutovaly i mocnosti antifašistické koalice. Zatímco velká Británie doporučovala návrat k předválečnému statutu quo, Spojené státy uvažovaly o mezinárodním svěřenectví s perspektivou pozdější emancipace. Prozatím si obě velmoci vymezily v jihovýchodní Asii vojenské operační zóny, přičemž dělící linie ve Vietnamu probíhala podél 16. rovnoběžky. Z iniciativy vůdčího představitele indočínské komunistické elity Ho Chi Minha (1890 - 1969) se v severním Vietnamu zformovala v r. 1941 „Liga boje za nezávislost“, která úzce spolupracovala s americkou zpravodajskou centrálou - Úřadem strategických služeb. Aktivita Viet Minhu byla namířena proti japonsko-francouzskému kondominiu, ale jeho vojenská činnost nebyla až do 2. světové války příliš velká a omezovala se pouze na čínsko-vietnamské pomezí.

    V březnu 1945 nastala v Indočíně radikální změna. Francouzská koloniální správa v Sai Gonu byla nyní připravena změnit orientaci a uznat legitimitu představitele Svobodné Francie gen. de Gaulla. Japonci preventivně zasáhli a v noci na 10. března obsadili strategicky významné body v Končinčíně, Kambodži a posléze i Annamu. Většina francouzských koloniálních sil byla odzbrojena a internována, pouze malé seskupení generála Alessandriho se stáhlo na území jižní Číny.

   Dosavadní kontinuita koloniální nadvlády Francie byla přerušena. Z podnětu Tokia vyhlásil císař Bao Dai nezávislost Annamu a Tonkinu. Pod přímou japonskou správou zůstala pouze Končičína. Takto lehce získaná samostatnost indočínských zemí byla podmíněna úzkou spoluprácí s Japonskem, nelze však přehlédnout, že i omezená nezávislost uspokojovala místní nacionalismus a mocenské ambice vůdců emancipačních hnutí. Viet Minh využil faktického bezvládí v severním Tonkinu a cílevědomě zde rozšiřoval svou revoluční základnu. Ho Chi Minh také usiloval o získání mezinárodních záruk pro své hnutí. Oslovil Spojené státy a Sovětský svaz, ale žádná z těchto mocností prozatím nereagovala. Konference v Postupimi potvrdila předchozí rozhodnutí o dělicí čáře na 16. rovnoběžce. Na jihu měli předpokládanou kapitulaci Japonců přijmout Britové, na severu se měli angažovat Číňané.

    Po jaderných útocích na Hirošimu a Nagasaki nabrali události rychlý spád. V polovině srpna 1945 Japonsko požádalo o mír a 2. září podepsalo kapitulaci. Ještě před příchodem spojeneckých sil se Viet Minh zmocnil Hanoje, císařského města Hue a Sai Gonu. Bao Dai poté abdikoval a pravomoc převzala prozatímní vláda, kterou vytvořili představitelé Viet Minhu, umírněných nacionalistů a katolíků. Povstání v krátkém čase zvítězilo. Japonci ponechali Viet Minhu volné ruce, Američané a Číňané také nezasahovali a Francouzi tuto možnost prozatím neměli. Dne 2. září 1945 vyhlásil Ho Chi Minh v Hanoji nezávislost Vietnamské demokratické republiky.

Text: Maxim Kucer

Foto: Wikipedia.org