Historie

     Říká se, že Albánci jsou potomky Ilyrů, kteří se na Balkáně objevili někdy kolem 10. století př.n.l. Během 2. století př.n.l byla většina ilyrských kmenů podrobena Římem. Čtyři století římské nadvlády znamenaly ekonomickou prosperitu a značný kulturní pokrok. „Na oplátku“ byla oblast Ilyrie využívána pro odvody do armády. V 1. století n.l. proniklo do zemí obývaných Ilyry křesťanství a roku 732 byzantský císař Leo III. podřídil tuto oblast pod Konstantinopolský patriarchát.

     Pád západní části impéria a doba velkých migrací národů sebou přinesla na Balkán radikální změny. Barbaři především zpustošili mnohá bohatá římská města, zničili jejich sociální a kulturní řád a zanechali po sobě pouze kdysi honosné akvadukty, chrámy i cesty v ruinách. Původní ilyrská populace postupně mizela a začaly ji nahrazovat nové vlny přistěhovalců. Díky ochraně svých hor, vzájemně spjatým kmenům a houževnatosti jejich příslušníků, si Albánci vytvořili vlastní identitu a jazyk.

       První zmínka o Albáncích a Albánii se objevila, když byzantský císař Alexius I. Comnenus potřeboval roku 1081 bránit území obývané Albánci před normanskou flotilou podporovanou Vatikánem, avšak slabost byzantského impéria způsobila, že Albánie spadla pod kontrolu Srbska, které okupovalo severní a východní Albánii po celé 12. století. Albánie sama byla zmítána soupeřícími klany, což ji oslaboval tak, že nebyla schopna čelit vnějšímu nebezpečí. Když roku 1204 dobyli křižáci Konstantinopol, Benátky získaly kontrolu na centrální a jižní Albánií. Následník byzantského trůnu Michael Comnenus uzavřel spojenectví s albánskými náčelníky a s jejich pomocí vypudil Benátčany z dnešní jižní Albánie a severního Řecka.

        Ve druhé polovině 13. století dobyl Karel I. z Anjou Durrës a podstatnou část centrální Albánie, tuto svoji novou doménu nazval Albánské království, které roku 1336 zaniklo. V polovině 13. století Stefan Dušan, mocný srbský král, dobyl většinu Balkánu, včetně Albánie. Úspěch jeho mocenské expanze v něm zvýšil sebevědomí, takže se korunoval za „císaře Srbů, Řeků, Bulharů a Albánců.“ Dušanově expansionismu zamezila v době jeho tažení na Konstantinopol jeho smrt. Jeho říše se nedlouho po jeho skonu rozpadla a rozdělila si ji Albánská a Srbská aristokracie. Mezi nejsilnější rody patřili Balšové, kteří ovládali sever a Thopiasové, jenž ovládali střed. Jižní Albánie byla pod kontrolou srbského velitele Tomáše Preliuboviče.

      Neustálé války znamenaly pro Albánce jedině neúrodu a chudobu. Tato situace znamenala, že ve 14. století jich mnoho zemi opustilo rodnou zemi a emigrovalo do hor Epiru, případně do řeckých měst a na řecké ostrovy. Albánští exulanti rovněž založili komunity v jižní Itálii a na Sicílii.

       Bitva u Savry, která se konala roku 1385, znamenala počátek turecké nadvlády. Ta byla v polovině 15. století, když se Gjergj Kastrioti (známý pod přezdívkou Skanderbeg) sjednotil s některými albánskými mocnáři a na pětatřicet let Turky z Albánie vypudil. Když se Osmané vrátili, následovala další velká vlna emigrace, směřujíc do Itálie, Řecka a Egypta.

       V 70. letech 19. století se na Balkáně počaly rodit jednotlivé národní nacionalismy. Albánci byli především tvořeni muslimy, takže není divu, že byli posledním z Balkánských národů, kteří se chtěli od Osmanské říše oddělit. Albánští vůdci roku 1878 vytvořili Prizrenskou ligu, která byla zaštítěna sultánem Abdulhamidem II., a jejíž pomocí chtěli uchránit svoji zemi od nenasytných územních požadavků svých sousedů.  

      Následující desetiletí se vyznačovala rostoucími nepokoji, která na sklonku první balkánské války vyvrcholila v albánských částech Osmanské říše povstáním. Když Srbsko, Černá Hora a Řecko vyslovily své požadavky na albánské území, vyhlásili Albánci nezávislost. Velké evropské mocnosti ji roku 1913 schválily a vládcem Albánie se stal německý kníže Vilém z Wiedu.

       První světová válka znamenala pro mladičkou Albánii okamžitý kolaps. Zemi obsadily Rakousko, Černá Hora, Řecko, Itálie a Francie. Po válce byla Albánie stále okupována srbskými a italskými silami, jenomže byli vytlačeni albánským lidem, který se proti nim hrdinně postavil. První léta byla pro nově vzniknuvší stát ve znamení politické nestability a navíc si na něj neustále brousili zuby Italové a SHS.

     Roku 1939 Mussoliniho Itálie provedla invazi do Albánie. V zemi se pak proti Italům zformoval především levicový odboj a země byla po válce považována za vítězný stát, kterému však vládli komunisté v čele s Enverem Hodžou.

     Hodža začal likvidovat politickou opozici a pro svůj režim si vypůjčil ze Sovětského svazu stalinistickou koncepci. Rozvíjel s­vůj kult osobnosti a povýšil sám sebe na neomylného vůdce. Když roku 1985 zemřel, byly na jeho počest uspořádán grandiózní pohřeb. Po jeho smrti se v zemi začaly ozývat hlasy volající po změně. Vláda začala navazovat styky se Západem. Roku 1991 proběhly první svobodné volby a v roce 1998 získali Albánci ústavu, která zajišťovala demokratické zřízení a dodržování lidských práv.

Foto: Wikipedia.org

zpět