Sitno – nejvyšší vrchol Štiavnických vrchů

V neposlední řadě se na Štiavnických vrších nachází množství historických a technických památek roztroušených ve volné krajině, ale zejména koncentrovaných v centrální části pohoří.

Nejvyšší částí Štiavnických vrchů je Sitnianska vrchovina s nejvyšším vrcholem Sitno s nadmořskou výškou 1009 metrů, čím výrazně vyčnívá nad okolní krajinu. Vrcholovou plošinu Sitna ze třech stran omezují skalnaté stěny místy vysoké až 80 metrů. Sitno představuje výraznou krajinnou dominantu. Z jeho vrcholu je široký kruhový výhled. Ve vrcholové části Sitnianského masívu a přilehlých svazích vrchu Sitno byla v roce 1951 vyhlášena Národní přírodní rezervace Sitno s rozlohou 93,68 ha. Na vrchol vede více turisticky značených chodníčků a také Naučný chodník Sitno, jenž začíná i končí na Tatárské louce pod Sitnem, asi 2 km od autobusové zastávky v rekreační oblasti Počúvadlo (Počúvadlo je jeden z nejznámějších tajchů - báňských vodních nádrží v Banskoštiavnické oblasti). Turista musí během ani ne dvouhodinové procházky po středně náročném naučném chodníku zdolat převýšení 150 metrů, projít délku 3 km a za odměnu se na 13 informačních zastávkách dozví mnohé zajímavosti.

Na vrcholu Sitna je od května do září otevřena rozhledna z 18. století, jež dnes plní zároveň funkci informačního střediska a slouží jako terénní základna Správy CHKO. V rozhledně je umístěna i miniexpozice státní ochrany přírody, jež je součástí naučného chodníku. Kromě rozhledny se na vrcholu nachází televizní vysílač a budova 2. TV programu. Oblast Sitna je považována za kolébku evropské turistiky ve středních polohách. První turistický spolek tu vznikl ještě v roce 1860. Navíc Sitno je jedinečná lokalita, na níž se v průběhu tří tisíciletí soustředilo množství archeologického materiálu, reprezentujícího období mladší doby bronzové, lužickou a kyjatickou kulturu i období středověku. To vše dává spolu s přilehlou historickou Banskou Štiavnicou a jejími technickými památkami ideální předpoklady na rozvoj různých druhů turistických aktivit.

Sitno tvoří zbytek lávového proudu tvořený andezitem, jenž se vylil do staré doliny, vytvořené ve měkčích tufech. Po tektonickém vyzdvihnutí území nastala eroze, přičemž lávová hornina zůstala ve vrcholové poloze, zatímco méně odolné tufy rychleji zvětraly. Takováto inverze reliéfu je charakteristická pro slovenská sopečná pohoří. Masív Sitna je postihnutý blokovým rozpadem, jenž podmínil i vznik skalního města ve vrcholové části. Území masívu Sitno se nachází v chladné klimatické oblasti. Sitno je charakteristické jedinečným střídáním panonské a karpatské flóry. Na teplých slunečných andezitových skalách s plytkou skeletovitou půdou se nacházejí prvky xerotermní flóry – kavyl, kukačka věnčitá, rozchodník prudký aj. Na některých stanovištích najdeme koniklec velkokvětý a šafrán různobarevný. Ze živočišstva jsou hojně zastoupeni ptáci jako orel křiklavý, káně lesní, sova obecná a mnoho druhů zpěvavých. Vyskytují se tu i vzácní masožravý savci – rys a kočka divoká. K nejnápadnějším druhům hmyzu patří motýli – otakárek feniklový a ovocný, žije tu rovněž vzácná kudlanka nábožná, roháč obecní a tesařík alpský. Sitno je s výjimkou východní části a nejvyššího bodu zalesněné. Pokrývají ho smíšené lesy. Představuje hornatinovou lesnatou krajinu s lesohospodářskou a turistickou funkcí.

Text/Foto: O. Kubáčková