Nepál XIV: Za sedlem
Publikováno: 29.2.2012
Vrchol naší cesty okolo Manaslu jsme měli za sebou. Teď nás čekala už jenom cesta dolů a ta byla mnohem horší než předcházející stoupání. Museli jsme totiž sejít po nekonečně dlouhém a prudkém svahu dolů. Cesta byla pokrytá kameny a štěrkem, takže bylo nutné dívat se celou dobu pod nohy, aby nám na špatném terénu neujely. Brzy nás to přestalo bavit a ještě k tomu nám začala docházet voda.
Nikde nablízku přitom nebyl žádný potok. Ten jsme našli až pod kopcem, ale vodu jsme museli nejprve vydezinfikovat, takže napít jsme se mohli až za hodinu. Krajina, kterou jsme klesali, byla ale také nádherná. Bylo vidět ledovcové jezero, krásné hory, ledovce. Slyšeli jsme padat několik lavin.
Když jsme sešli nejhorší kopec, začali jsme se poflakovat. Jednou, když jsme si našli nádherné místečko na zevlování, které bylo u řeky, Hari už byl očividně nervózní. Bál se, že nedostaneme místo v Bimtangu v žádné lodžii. Chtěli jsme ho zase vyslat napřed, ale on řekl něco v tom smyslu, že nemůže jít napřed, protože je to tady nebezpečné a někdo by nás mohl přepadnout. Takže jsme ho vyslali až těsně před Bimtangem a to už jsme stejně šli za ním, protože tam nebylo žádné pěkné místo na kochání.
Z Bimtangu byla zase vidět Manaslu. Respektive její zadek, jak jsme tomuto pohledu začali říkat. Bimtang sám o sobě je ale nehezká vesnice. Je na ní zřetelně vidět, že byla vybudovaná jenom pro turisty, což jí ubírá na kouzlu vesniček, kde původně žili nepálští a tibetští obyvatelé a do kterých byly lodžie pouze přistavěny. Bimtang je také celý rozestavěný. My jsme bydleli v jednom domku v dost prosté místnosti, která se skládala jen z jedné velké postele a jinak tam byl sotva prostor na batohy. Vchod byl k tomu velmi nízký, a tak jsme se s Milanem několikrát pořádně praštili do hlavy. Prostota ubytování nám ale vůbec nevadila, neměli jsme s tím problém. Původně jsme očekávali, že na cestě budeme běžně bydlet ve společných místnostech a přitom jsme měli pokaždé bez výjimky privátní pokojík.
Setkali jsme se tady se dvěma ženami z Kanady. Byla to matka s dcerou. Říkaly, že se rozhodly udělat si volno a vyrazily na cesty na několik měsíců. Až skončí v Nepálu, odjedou na dva dny domů, aby si přebalily a vzaly kola, se kterými pak odletí na Nový Zéland. Nesly si taky všechny svoje věci samy. Sháněly ale lékaře, protože starší ženu před několika dny kousl pavouk a rána ztvrdla a bolela. Hari říkal, že v Nepálu jsou pavouci nebezpeční, protože někteří z nich jsou velmi jedovatí. A je jich tu docela dost, Milan si každou chvíli nějakého fotil a natáčel. Já jsem z nich měla spíš strach a vyhýbala jsem se jim. Nelíbilo se mi už to, že někteří z nich místo normální chůze poskakovali.
Bimtang sice není hezká vesnice, ale její okolí je nádherné. Naskýtá se zde výhled nejen na zadek Manaslu, ale i na další hory, a je možné vylézt na ledovcovou morénu, ze kteréžto vyhlídky se otevírají další nádherné výhledy, mimo jiné na ledovcové jezero. Moréna je oblíbeným místem na vykonávání základní lidské potřeby a my jsme ji k tomuto účelu také použili. Začali jsme tam chodit poté, co jsme jednou navštívili „turečák“ v naší lodžii. To, že nešly zavřít dveře, a že celkově nepůsobil vábným dojmem, by nám zase až tolik nevadilo. Ale že byl přeplněný a už by se do něj moc další náplně nevešlo, to už vadilo a přírodnímu záchodu jsme proto dali rádi přednost.
Text/foto: Kristýna Bartůňková
Vložit nový příspěvekSouvisejicí články
Publikováno: 30.11.2011
Jednoho březnového dne jsme se s kamarády potulovali po Krušných horách a během povídání o všem možném přišla řada i na naše oblíbené téma - cestování. Já jsem moc litovala toho, že letos nebudu moci kvůli různým povinnostem vyrazit na delší cestu.
Publikováno: 21.3.2012
Po odpočinkovém dni, stráveném v Kathmandu především nakupováním různých šál, korálků, oblečení a dalšího, jsme vyrazili na třídenní výlet do ne příliš vzdálených hor na sever. Den před odjezdem jsme měli snahu koupit si na autobusovém nádraží místenky, ale neuspěli jsme.
Publikováno: 14.3.2012
Druhý den po výstupu na pětitisícové sedlo nám přišel asi nejnáročnější z celé cesty. Začalo to už snídaní, která se skoro nedala jíst. Jablečný koláč byl ještě docela dobrý, ale pudink, který měl být jeho součástí, a který nám přinesli vedle v misce, byl téměř nepoživatelný. Další chod, čokoládový pudink, chutnal jako horká čokoláda, protože vůbec nebyl zahuštěný.
Publikováno: 8.2.2012
Vesnice Samagoan leží v nadmořské výšce tři a půl tisíce metrů a stala se místem, ze kterého jsme se rozhodli vypravit na první aklimatizační výlet.
Publikováno: 28.3.2012
Poslední cesta v Nepálu nás zavedla do Bakthapuru, kde jsme se stavili po cestě z dvoudenního treku v NP Shivapuri zpět do Kathmandu. Je to město (něco jako předměstí Kathmandu), které je součástí světového dědictví UNESCO.
Publikováno: 22.2.2012
Po dvou a půl dnech strávených ve vesnici Samdo jsme ji museli, i když docela neradi, opustit a vydat se do Dharamsaly, což je poslední zastávka před sedlem. Já jsem kvůli svému nastydnutí šla docela pomalu a Zuzka s Milanem se přizpůsobili, ale myslím, že jim to nevadilo. Nechali jsme totiž davy turistů, aby nás předešly a měli jsme klid.
Publikováno: 15.2.2012
Vrchol našeho treku se blížil a my se ocitli v nadmořské výšce skoro čtyř výškových kilometrů. Vesnice Samdo se proto stala naším stanovištěm na další dva dny, které jsme chtěli strávit aklimatizací.
Publikováno: 7.12.2011
Cesta z Prahy až do Kathmandu byla celkem zdlouhavá a únavná. Za prvé jsme měli dva dlouhé přestupy, a za druhé jsme se v Dillí museli podrobovat neuvěřitelným bezpečnostním procedurám. Patřily mezi ně nekonečné kontroly, prohmatávání těla, zda u sebe nemáte něco nebezpečného atd. Milan si šel z čekárny odskočit na stranu a aktivní hlídači ho už nepustili zpět, protože si s sebou nevzal letenku.
Publikováno: 14.12.2011
V den odjezdu na trek okolo Manaslu jsme se s naším průvodcem Harim setkali na autobusovém nádraží. Harimu je 38 let a je národností Gurung. Ačkoli jsem četla, že tito lidé žijí převážně v okolí Annapurny, Hari říkal, že jeho rodná vesnice se nachází v oblasti Everestu. Proto má tuto oblast také ze všech nejraději a to i přesto, že sem v současné době jezdí obrovské množství turistů.
Publikováno: 21.12.2011
Vstupním místem na trek okolo osmitisícovky Manaslu je vesnice, která se jmenuje Agurhat. Dorazili jsme sem po namáhavé cestě autobusem už za tmy a nějakou dobu jsme museli shánět ubytování. První místo, kde jsme se ptali, bylo již plné, ale brzy jsme sehnali volný pokoj v jiném hotýlku (lodžii) a mohli se ubytovat.
Publikováno: 28.12.2011
Po horké a téměř probdělé noci ve stanech ve vesnici Liding jsme byli celí rozlámaní, ale nic naplat - museli jsme jít dál. Pochod předchozí den byl poměrně snadný, teď se ale terén změnil a stal se docela náročným, protože se neustále střídalo prudké stoupání s prudkým klesáním, s celkovou převahou stoupání. Většinou po schodech.
Publikováno: 4.1.2012
Nastal čtvrtý den treku okolo osmitisícovky Manaslu. Tato nádherná hora byla ale ještě stále daleko. Jen nerada jsem opouštěla vesničku Dobhan, ve které se mi tolik líbilo. Omezeni časem jsme ale nemohli zůstat a museli jsme pokračovat dál.
Publikováno: 11.1.2012
Ráno po první noci, strávené v Národním parku Manaslu, jsme se rozloučili s krajany a vyrazili na cestu. Na pěšině před námi utíkala velká spousta malých i velkých ještěrek. V jedné vesnici, kterou jsme míjeli, jsme viděli poslední banánovník. Výše už nerostly.
Publikováno: 18.1.2012
Šestého dne na treku jsme vstávali v šest hodin ráno a po spořádání tibetských placek jsme v sedm vyrazili. Brzy jsme dorazili do Dengu, vesnice, jež měla být původně naším nocležištěm, a dali si tam v rozestavěné lodžii čaj.
Publikováno: 25.1.2012
Po noci strávené v lodžii ve vesnici Ghap nás čekala dlouhá cesta a proto jsme si přivstali. Po cestě byla opět spousta posvátných mani. Občas jsme narazili na chudé nepálské děti a Zuzka některým z nich rozdávala propisky. Potkali jsme poprvé karavanu jaků a dzopke, vezoucí svůj náklad z Tibetu. Dzopke je křížencem krávy a jaka.
Publikováno: 1.2.2012
Výlet do buddhistického kláštera ve Lho, kde jsme se zúčastnili slavnostní modlitby prováděné pomocí hudby, se skutečně podařil. Když jsme sešli v dobré náladě dolů, snědli jsme objednanou snídani a protože jsme se zdrželi v klášteře déle, než bylo původně v plánu, dali jsme si rovnou i oběd. Potom jsme, asi tak v půl jedné, vyrazili směr vesnice Samagoan (3530 m n.m.).