Argentina: Z La Riojy do Tucumánu – seznamujeme se i s tradicemi
I když se nám La Rioja zdála jako malé a příjemné město, vymotat se z ní a dojet autobusem na nějakou výpadovku bylo horší. Navíc nejsou za městem prý příliš bezpečné oblasti. Kromě toho je tam také spousta odpadků, až si člověk říká, kde se to octnul. Bohužel i v autobuse vidíme lidi běžně otevřít okno a vyhodit nějaký obal, však venku se to ztratí.
Při stopování nám zastaví Augusto, povoláním biochemik. Jede zrovna domů a čeká ho soutěž ve folklorních tancích. Pro někoho je Argentina synonymem pro tango, tady jsou to však folklorní tance – Chacarera a Malambo. Vystupují zde postupně skupiny od nejmladších až po nejstarší.
Tanec Chacarera je směsicí indiánské a španělské kultury a doprovází jej písně ve španělštině a kečuánštině. Zatímco u Chacarery se jedná o tanec v páru, kde tančí muž se ženou při líbezné a harmonické hudbě, Malambo tančí pouze sólově muži. Nebo také tančí proti sobě, aby prokázali, kdo z nich má v tanečních krocích nejlepší schopnost, rozmanitost a přesnost. Náročnost kroků lze vidět u nejmenších tanečníků, protože někteří občas i upadnou.
Zajímavé je také pozorovat dospělejší, když se venku připravují a nacvičují přesnost svých kroků při hrdém a přísném výrazu ve tváři. Tento tanec vychází z tradice gaučů. Gaučové jsou obdobou amerických kovbojů. Byli to svobodomyslní kočovníci v oblasti Pampy, kteří byli schopni ulovit si zdivočelý dobytek, pobavit se při vlastní muzice a při sporech neváhali sáhnout po noži. Po vyhlášení nezávislosti však už neměli v nové společnosti své místo. Augusto nám vysvětluje, že tím, jak gaučové trávili spoustu hodin v sedle, tak jakmile sesedli, poklepávali nohama, aby si je protáhli. A právě takto měl vzniknout tanec Malambo. A jeden gaučo má dokonce téměř po celé zemi své svatostánky. Kromě legendy Difunta Correa je další legendou Gauchito Gil. Pro někoho byl jen zlodějem, pro jiné „Robinem Hoodem“, který bohatým bral a chudým dával a byl nevinně popraven. Pro svatostánky je typická červená barva a uvázané červené stuhy. Někteří řidiči u svatostánku vždy zatroubí.
V dnešní moderní době nás už ani nepřekvapuje, že tanec Malambo tančí i některé ženy. Kromě tance vyzkoušíme i místní výborné empanadas s mletým masem. Dospělí se zahřívají alkoholem a nám je jasné, že tato taneční soutěž bude určitě pokračovat až do ranních hodin.
Navečer se přesouváme autobusem do města San Miguel de Tucumán, hlavního města provincie Tucumán. Jeho historický význam spočívá v tom, že je místem vzniku a podepsání Deklarace nezávislosti 9. července 1816. San Miguel de Tucumán byl pro shromáždění vybrán proto, neboť byl geograficky vzdálen od všech provincií stejně daleko a byl bezpečným a neutrálním místem. Hlavní památkou města je tak Casa Histórica de la Independencia, kde byla nezávislost v roce 1816 vyhlášena. Nyní je to velké moderní město s koloniálními památkami, kde člověk nepotká hromady turistů, přesto je tady už několik hostelů pro baťůžkáře.
Město je postaveno v šachovnicové podobě a jen některé budovy byly přestavěny. Obecně si však ponechaly svůj původní vzhled se zachovalými vzory i materiály. Hlavní náměstí Plaza Independencia bylo postaveno během koloniálního období, časem se však rozrostlo a stalo přeplněným centrem obklopeným bary a muzei. V jednom z rohů hlavního náměstí se nachází nejvyšší veřejná budova Casa de Gobierno. U hlavního náměstí se nachází také Iglesia Catedral, jeden z nejstarších tří kostelů v Argentině. Ve městě je spousta pěkných historických budov, např. Basílica Menor de la Merced nebo budovy Ex Legislatura a Teatro San Martín. I když je město Tucumán docela velké a je zde spousta pěkných budov, orientace je díky turistickým informačním tabulím velice jednoduchá.
GPS: 26°49'59.6"S 65°12'10.7"W
Text a foto: Tomáš Novák
Diskuze u článku (0) |