Bhútán – pozvolna rozkrývaná tajemství
A nad tím vším moudrý král, který ví, že HDP je nesmyslný parametr duchovně zakrnělých kultur, král, měřící úplně jinou hodnotu – národní štěstí.
Zřejmě jste tuto pohádku také zaslechli a my nemáme v úmyslu bhútánský mýtus vyvracet, také nás baví snít o takovém ráji. Chtěli bychom vám malinko rozšířit povědomí o kultuře bhútánského lidu a snad tak ukojit vaši zvědavost.
Jedním z nejvýraznějších projevů bhútánské kultury je textil - jeho výroba, nošení a význam ve složité etiketě. Běžně se v domácnostech, i v těch aristokratických, tká tradičním způsobem z vlny nebo hedvábných nití. Spřádají se kokony bource morušového i motýla martináče. Tradiční zádový stav umožňuje pomocí zaklánění těla přes popruh regulovat napětí nitě. Vznikají velmi jemné vzory výrazných barev, kde každý křížek je nositelem významu. Bhútánci ze vzoru na oděvu poznají společenské postavení jeho nositele a darování oděvu je akt zvláštní důležitosti. O hodnotě takto vytvořených látek svědčí například i to, že dříve se v některých oblastech vybíraly v textiliích i daně.
Důležitá součást oděvu je čapka. Panovník mívá hlavu ozdobenu čapkou s výšivkou, která je vyhrazena pouze jemu a symbolizuje havrana. Jde podle legendy o ptáka, který se zjevil ve snu žabdungu Ngawang Namgjalovi, aby inicioval jeho cestu do Bhútánu a poté sjednocení a ustavení bhútánského království v 17. století.
Muži v Bhútánu oblékají tuniky go, které jsou dlouhé až na zem a mají rukávy. Ženy se halí do kjiry – velkého čtverce látky sešitého z pruhů. K upevnění oděvů slouží ozdobné spony a jehlice. S jiným, než tradičním oděvem se zde nepotkáte, samozřejmostí jsou uniformy ve školách. Každá škola (klášter) má své barvy a vzory.
Textilní jsou i obrazy na stěnách příbytků i klášterů, nazývají se thangky. Jejich námětem jsou náboženské mýty, božstva a životy duchovních učitelů. Často se vyšívají nebo malují na speciálně upravený podklad, který se pak připevní na vzácnou hedvábnou tkaninu. Zpevňují je výztuže z dřívek a mohou být i přikryté jemnou rouškou.
V roce 2014 se české diplomacii podařilo navázat oficiální vztahy s Bhútánem. Zájem turistů o tuto oblast je stále větší, „divoká“ individuální turistika však nepřichází v úvahu. Pro vstup do země je potřeba vízum, vláda striktně reguluje počet turistů (ten je ostatně limitován i kapacitou jediného letiště v zemi) a turisté musejí využít služeb bhútánské cestovní kanceláře, které uhradí povinnou denní útratu (cca 200-250 USD). Vstup do země po silnici je možný pouze z Indie, hranice s Čínou je uzavřená. Ovšem cestovat po Bhútánu vlastním motorovým vozidlem není povoleno. Železnice zde není. Letecké spojení zajišťují aerolinie Druk-Air, na jejichž nemnoha linkách – pro zajímavost - létají i čeští piloti.
Díky čerstvým diplomatickým vztahům jsme mohli dotyk této neobyčejné kultury zažít i v roce 2015 v Praze, a to na výstavě „Bhútán – země blízko nebe“ v Náprstkově muzeu. Byly zde exponáty ze sbírky Královské textilní akademie v Thimphu, velkoformátové fotografie, šperky a proběhl bohatý doprovodný program.
Text/foto: Radka Snížková, Wikimedia Commons: Douglas J. McLaughlin, Douglas J. McLaughlin 2, Antho0603
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek