Bolívie – Potosí

Potosí je koloniální město založené Španěly v 16. století pod horou Cerro Rico (bohatá hora), kde probíhala těžba stříbra. Ve své „zlaté éře“ (zde spíše v éře stříbrné) bylo Potosí nejbohatším městem Ameriky. Žije tu kolem dvou set tisíc lidí, což z něj dělá jedno z nejvýše položených měst na světě, které má více než 100 000 obyvatel. Leží totiž ve výšce 4000 m n. m. Ze začátku mi to ani nepřijde, ale když chodíme po městě, které leží v kopci, člověk se celkem zadýchá. Co se počasí týče, tak i v téhle výšce je přes den příjemné teplo, protože tady slunce užívá svou vysokohorskou sílu, avšak se západem slunce přichází velká zima.

Centrum města tvoří náměstí Plaza 10 de Noviembre, na kterém stojí socha připomínající newyorskou sochu Svobody. Na rohu tohoto náměstí se tyčí kamenná katedrála (Iglesia de la Merced), jejíž stavba byla zahájena již v roce 1564 a dokončena v roce 1600. Okolo náměstí jsou ještě další koloniální stavby, kde jsou úřady a banky. Nad ním je postaveno ještě jedno menší náměstí (Plaza 6 del Agosto), před kterým stojí univerzita. Pod náměstím Plaza 10 de Noviembere se nachází asi nejznámější stavba v Potosí. Je jí Casa Nacional de la Moneda, ve které se nachází muzeum, především s mincovnictvím a stroji kolem stříbra. V 18. století sloužila jako koloniální mincovna. Na nádvoří této budovy je fontána a za ní balkón s karikaturou Mascarón (velká vysmátá hlava s trsy vinné révy). Tu vyrobil v roce 1856 Eugenio Martín Moulon a je „symbolem“ města, byť se vedou spory, co nebo koho má znázorňovat.   

Město Potosí je pro mě tak trochu městem kostelů. Když se proplétáme úzkými dlážděnými uličkami, které buď stoupají, nebo klesají, zdá se mi, že na nějaký svatostánek narazíme na každém rohu. Pěkný kostel je pod muzeem Moneda, kde stojí Torre de la Compaňia de Jesús. Na Plaza del Estudiante narazíme na kapli Nuestra Seňora de Jerusalén a naproti ní stojí pěkný koloniální kamenný kostel San Bernardo s bílými věžičkami. Krásný výhled najdeme v horní části města, kde stojí kostel San Sabastian, který pózuje před horou Cerro Rico. Kostel je dooranžova a tím se trochu maskuje před kopcem, který je zase zbarven doruda. Ve spodní části města se zase nachází San Benito, čistě bílý chrám se žlutými prvky kolem dveří a zvonice.

V centru města je celkem hustá doprava, tak v Potosí vymysleli způsob, jak bezpečně přejít cestu a ještě se pobavit. V několika ulicích tak pobíhají lidé v kostýmech bílého tygra a zastavují auta, když vidí chodce na kraji chodníku. Řidič si okamžitě všimne člověka v přestrojení, zastaví, zasměje se, chodec přejde, poděkuje tygrovi a všichni jsou šťastní. Což děláme taky. Jediné, co nás tu trochu zamrzí a zklame, je vyhlídkové místo Pari Orko s vysílací věží, s výhledem na město. Tento park je však přes běžný den uzavřený a otvírá se snad jen o víkendech, takže se tam nemůžeme dostat.    

Na návštěvu Potosí stačí dva až tři dny, aby člověk nasál tuto koloniální vysokohorskou atmosféru spojenou s hornictvím. Město není příliš velké a prochází se poměrně jednoduše, když si plíce zvyknou na řidší vzduch. V Potosí jsou dva terminály. Jeden menší (ležící více v centru), kam přijíždějí autobusy z Uyuni, a druhý, který je nový (Nuevo terminal), se nachází na okraji města, kde je i novější zástavba. Odtud odjíždějí autobusy směrem Sucre, Cochabamba nebo La Paz. My se sem vydáváme z důvodu odjezdu do Sucre, hlavního města Bolívie. Opět zaplatíme poplatek 2 BOB za použití terminálu, na kterém jsme pobyli 5 minut, a mizíme. Lidi zde už však přišli na to, jak tento poplatek obejít. Autobus jim totiž zastaví i po cestě, takže kousek za terminálem zastavujeme několika skupinkám. Jen je to trochu risk, protože kdyby byl autobus plný, už by je nevzal.

GPS: 19°35'19.7"S 65°45'14.4"W

Text a foto: Tomáš Novák