Braulio Carrillo

Necelých 20 km od San José po dálnici 32 směrem na Limon najednou za tunelem Zurquí skončí civilizace. Frekventovaná dálnice vede uprostřed sopečné hornaté krajiny obklopená po obou stranách nedotčenými deštnými a mlžnými poli. Národní park Braulio Carrillo, největší park Kostariky, je od centra hlavního města vzdálen jen půl hodiny jízdy autem, a tak je i nejrychleji dosažitelným národním parkem v zemi. To však neznamená, že by byl přeplněn turisty. Je tomu právě naopak. Se svou rozlohou 470 km² je park natolik velký, že zde lidé v hustém lese a v horách plných roklin často zabloudí. Nestává se to však jen turistům, potíže s orientací mívají i domorodci. Celý park je vlastně spletí mohutných, často silně zvětralých sopečných hor, které již po staletí nevykazují žádnou činnost.

Za tu dobu se zde vyvinul neproniknutelný primární les, který zůstal netknutý. Z důvodu velkých výškových rozdílů, četných řek v úzkých propastech a množství vodopádů se zde vytvořily velmi rozdílné biotopy. Příkré svahy hor pokrývá často hustý, smaragdově zelený tropický deštný les se stromovými kapradinami, a mnohé druhy palem, liány a rostliny, které se usadily ve větvích stromů pod hustým korunovým závojem. V hlubinách lesa září pestré orchideje a helikonie. Braulio Carrillo je především útočištěm ptáků. Všech 400–500 ptačích druhů, které na Kostarice žijí, se vyskytuje i v tomto parku, mezi nimi kolibříci a lesklí kvesalové chocholatí. Samičky hrající všemi barvami dorůstají jen do velikosti 35 cm. Avšak samečkové dosahují délky až 1m. Přestože jsou tak pestří, jsou džungli dobře přizpůsobeni, takže návštěvník musí dávat velký pozor, aby je v rostlinné spleti rozpoznal. Jejich zpěv však poznáme hned. Lov kvesala chocholatého byl kmenem Mayů, pro nejž byl posvátný, přísně zakázán. Dnešní obyvatele střední Ameriky považují tyto ptáky stále ještě jako symbol svobody a nezávislosti. Četné turistické stezky vedou do hor a džungle od tří hlavních středisek. Cesty jsou dokonce i v období sucha, od konce prosince do dubna, většinou vlhké a kluzké. Každá z nich ale otvírá stále nové působivé pohledy nahoru do korun stromů hustě porostlých epityfy nebo dolů do průzračných horských potoků, které padají četnými kaskádami a vodopády do propastí.

V severozápadní části parku se majestátně tyčí sopka Barva. Nahoru na sopku vede silnice, ale u stanice Puesto Barva začíná také turistická cesta jež nás dovede k malému jezírku ležícímu v kráteru sopky ve výšce 2900 m. Zvláštní atrakcí je jízda lanovkou patry deštného lesa. Lanovka vede podél východní hranice parku. Otevřená kabina projíždí dvěma úrovněmi korunového zápoje. Lanovka přejede údolí a poté stoupá na malou horu. Během cesty tam se návštěvníci vznáší řídkým nízkým porostem a pološerem spodního korunového zápoje několik málo metrů nad zemí. Na zpáteční cestě se otevřené kabiny vznášejí ve výšce 50 m nad zemí v korunách stromů, ve kterých žije 60 % všech rostlinných i živočišných druhů deštného lesa.

Návštěvníky doprovázejí školení průvodci, kteří vysvětlují zvláštnosti pater deštného lesa a upozorňují na zdejší zvířata, jako jsou opice, hadi, mravenci rodu Atta a mnoho tropických ptáků. Když v roce 1973 představila kostarická vláda plán nové dálnice k městu Limon, která měla protínat nedotčený deštný les, přesvědčili místní ekologičtí aktivisté úřady, aby oblast vyhlásily chráněným územím. Od roku 1978 má park návštěvníkům připomínat, jak vypadala Kostarika před 50 lety, kdy takovéto pralesní ekosystémy pokrývaly ještě tři čtvrtiny země.

 

Text: Denisa Arvajová, Toulky světem

Foto: wikipedia.com - Tim Ross, picasaweb.com - Jeramy, Daniela, Alain