Cesta severní Indií III.

5. den (úterý 10.2. 2009)

Vlak překvapivě dojíždí asi hodinovou ztrátu, kterou nabral, a v půl šesté ráno se ocitáme na vlakovém nádraží ve Váránasí – „Město světel“, je jedním z nejstarších obydlených měst na světě a odjakživa bylo středem hinduistického světa, kam se soustředí pozornost věřících od Himálají až po nejjižnější výběžek Indie. Břehy Gangy tu lemují gháty: nádherné pavilony a paláce z osmnáctého a devatenáctého století a četné chrámy, pod nimiž se nacházejí široká schodiště zajišťující přístup k vodě….

A teď zpátky do reality - ve vlaku nastává zmatek, všichni chtějí rychle vystoupit. Nemůžu najít klíče od zámku na řetězu u batohu, a v důsledku toho mě přepadá lehká nervozita. Klíče nacházím v tělové ledvince, rychle odemykám. U východu z nádraží už na nás číhají motorikši a taxíky, za 80 rupií bereme motorikšu a jedeme směrem ke Ganze, do hotelové čtvrti. Na místní hoteliéry je ještě příliš brzo, hotely obvykle otevírají mezi 8-9h ranní. Některé jsou otevřeny i dříve, jen si musíte vzbudit nějakého zaměstnance, který bude dost pravděpodobně spát na zemi u recepčního stolu. Rozhodneme se usadit na jedné ghátě, jichž je tu podél Gangy celá řada a počkat si východ slunce.

Poutníci a místní na ghátech vykonávají rituální koupel. Je to docela hezká příležitost k pořízení několika fotografií – koupající se lidé u břehu řeky, za nimi rybářské lodě a na obzoru mlhavé slunce, které dodává nebi a řece barvu. Po vychutnání těchto nevšedních dojmů jdeme hledat ubytovaní. V prvním hotelu se po nás chce 1500 rupií za noc – jedna místnost se třemi postelemi, „koupelna“ s umyvadlem a evropským záchodem a malý balkónek s výhledem na řeku. A nějaká ta plíseň v rozích pokoje. Téhle ceně se musíme smát. Jdeme přes uličku naproti a dostáváme v podstatě ten samý pokoj bez balkónu a plísně za 300 rupií.

Smlouvání mě začíná bavit. Kromě ghát vám Váránasí může nabídnout také několik chrámů a muzeí, takže vyrážíme do města. Naším prvním cílem jest Zlatý chrám, který se tak jmenuje pro svou pozlacenou věžičku. Po dvou osobních prohlídkách a vyzutých sandálech nám jeden z vojáků u vstupní brány sděluje, že chrám je přístupný pouze hinduistům. Nezbývá než natahovat krk z okolních uliček, abychom spatřili alespoň vrcholek věžičky, jelikož samotný chrám je celý obehnán asi dvoumetrovou zdí. Zklamání překousáváme v jedné z tamních restaurací, konkrétně vegetariánským chow-mein (těstoviny se zeleninou). Po dobrém obědě si odchytneme motorikšu a směřujeme k Rámnagaru – rezidenci mahárádži z Váránasí. V zaprášeném, neudržovaném muzeu jsou vystaveny staré kočáry, automobilové veterány, přepychová nosítka (včetně sloních sedátek), zdobené oděvy z hedvábí, brnění, lovecké zbraně a sbírka miniaturních dřevořezeb. Milovníci starých věcí si tu přijdou na své. Cestou zpátky k hotelu se vydáváme ke „spalovně mrtvol“ – gháta, kde se na nízkých dřevěných pagodách spalují mrtví. Z čistě etického hlediska je tu zákaz focení. Zrovna v dobu, kdy jsme sem dorazili, tu hořelo takových 6-8 pagod. Štiplavý zápach a pohled na hořící torza se vám vryje do paměti. Až je po všem, to co zbude, se přenese do řeky. Vdovy a staří lidé přicházejí do Váránasí dožít své poslední dny, hledají útočiště v chrámech a žijí z almužen poutníků. Bohužel i tady řádí organizovaná mafie obchodníků se smrtí – přilepí se na vás některý z rádoby „průvodců“, začne vám vykládat o spalovacím obřadu a poté po vás bude chtít peníze. Přesně to se mi stalo – dovedl mě k jedné staré ženě, jenž prý potřebuje almužnu alespoň na jídlo, pod tíhou smutné atmosféry jí dávám 10 rupií, ale jenom co jí bankovku vložím do ruky, „průvodce“ mi říká že je to směšná částka a vrací mi bankovku zpět. Ať prý dám alespoň 100 rupií. Když i na druhý pokus staré ženě bankovku z ruky vytrhne a zase mi ji vrací, vzdávám to. Jen jak se otočím, chlapík mi začne hlasitě nadávat a spílá mi ještě tak 100 metrů od gháty, to už nevydržím a ostré nadávky mu vracím v angličtině. Je mi líto staré ženy a znechuceně odcházím.

Náladu mi spraví jídlo, jak jinak. K večeři si objednám oblíbené chow-mein a je vynikající. Dnes se u řeky koná slavnost, lidé tu zapalují ohně a na řeku vypouštějí dřevěné lodičky ozdobené barevnými květy, to všechno doprovází hlasitý zpěv a šeptané modlitby. Odhodláme se a objednáváme si místní pivo značky Kingfisher – zaměstnanec hotelu nám přináší chlazené „lahváče“ o obsahu 0,65 l (jedno pivo přijde asi na 70 rupií). Mno, v České republice by tenhle výrobce co se týče chutě neuspěl. Na zlepšení chuti si musím objednat colu, která se nám pak hodí i ke slivovici před spaním.

6. den (středa 11.2. 2009)

6. den si přispáváme a z postele vylézáme až kolem 9 ráno. Snídani máme tentokrát evropskou, ze svých zásob, což představují energetické tyčinky. Dnes nás čeká další noční přejezd (cca 12-ti hodinový) a vzhledem k tomu, že v poledne nás čeká check out, už si na dopoledne žádný velký výlet neplánujeme. Jdeme se jenom projít kousek podél Gangy a pozorujeme život místních.

Skupinka asi 5 dětí si tu hraje a jakmile nás spatří, přiběhnou k nám, začnou vykřikovat nesrozumitelná slova a smějí se. Fotíme si je a i přestože nežebrají (což nás celkem překvapilo), rozdáváme jim sušenky. S batohy se jdeme naobědvat a pak míříme motorikšou (ve třech s velkými bágly je nám hodně těsná) na nádraží v Mugal Sarai, ležícího asi 6 km od centra města. Hlavní silnice je rozkopaná, jedeme tedy vesničkami se zemědělskými políčky, ovšem kvalita místní „silnice“ je taková, že při vystoupení z našeho dopravního prostředku mám pocit, že mě zmlátil boxer.

Nádraží je menší než to v Dillí a zásadní rozdíl je, že nás nikdo neotravuje - paráda, konečně klid. Northeast express má odjíždět do New Jalpaiguri v 18:30, máme tedy nějakou tu hodinu čas, který vyplňujeme konzumací nádražního jídla a pitím čaje. Hodinu před odjezdem si zjišťujeme z jakého nástupiště náš vlak odjíždí, u tabule s odjezdy však zůstáváme nevěřícně stát: 9 hodin zpoždění!!! Místo nočního přejezdu si budeme muset dát noční hlídku na nástupišti. Ke „zlepšení“ nálady přispívají dotěrní komáři, ale naštěstí s sebou máme mazání.

Text a foto: Jakub Štantejský

Související články:

Cesta severní Indií XI.

Cesta severní Indií X.

Cesta severní Indií IX.

Cesta severní Indií VIII.

Cesta severní Indií VII.

Cesta severní Indií VI.

Cesta severní Indií V.

Cesta severní Indií IV.

Cesta severní Indií II.

Cesta severní Indií I.

zpět