Cesta severní Indií IV.

7. den (čtvrtek 12.2. 2009)

Asi v půlce našeho čekání, kdy už začíná nový den, se dáváme do řeči s člověkem z Nepálu, jenž umí dobře anglicky. Říká, že pracuje pro cestovní agenturu, která zprostředkovává zájezdy do oblasti Sikkimu (na východ od Darjeelingu) a dokonce nám dává zájezdový katalog. Chvíli si povídáme o Indii, mimo jiné mu vysvětlujeme situaci, do které jsme právě dostali. Nabízí dvě volná místa v kupé ve vlaku, ve kterém jede a shodou náhod to také do New Jalpaiguri. Neprozíravě a s díky však odmítáme. Devítihodinové čekání jsme přečkali, ani nevíme jak. Koukáme na informační tabuli, kde najednou místo devítky naskakuje třináctka. Třináctka! Musím si nahlas zanadávat, abych si vybil vztek. Kromě toho, že nás čeká další zpoždění jsme také naštvaní na to, že nás nenapadlo nastoupit prostě do jakéhokoli jiného vlaku jedoucího stejným směrem. Třeba s Nepálcem. Nakonec Northeast express přijíždí na nástupiště kolem půl deváté ráno. Jsme úplně vyřízení. Vlak nabírá stále větší zpoždění, jelikož v každé stanici čekáme na protijedoucí vlak a navíc jedeme neuvěřiteně pomalu. V našem kupé je asi o 4 lidi víc, než by mělo být (kupé je pro šest lidí) – no prostě když se daří, tak se daří. Opět si přivazujeme batohy řetězy. Když si v devět hodin ráno sklápíme lehátka, dostávají se k nám od spolucestujících výrazy nesouhlasu. Na oplátku ale stačí pár ostrých slov a pohledů a už ležíme. Já jsem bohužel dokázal usnout jen na dvě a půl hodiny. Ve vlaku mě drží nad vodou přísun čajů za 5 rupií a rozečtená knížka. Vzhledem k super pomalé jízdě expressu a dlouhému čekání v každé stanici, si v klidu stíhám občas vystoupit a dojít si koupit i něco k jídlu. Nádražní nabídka je pořád stejná – sušenky, chipsy, sladkosti, ovoce a zelenina a jednoduché „hotovky“ typu rýže s omáčkou v alobalu. Koupí čehokoli, kromě posledně zmíněného, vaše zažívání nijak neriskuje. Spočítali jsme si, že do cíle bychom teoreticky měli dorazit po půlnoci, takže se pokoušíme najít průvodčího, abychom se dozvěděli konkrétní čas nebo alespoň počet zbývajících zastávek. Průvodčího nacházíme v první třídě, ale ten nám není schopen odpovědět vůbec na nic, evidentně byl něčím „posilněn“. Musíme se tedy spolehnout na spolucestující. Spíme tak, že jeden z nás vždy drží hlídku, ale přesto se nikdo z nás pořádně neodpočine. 

8. den (sobota 13.2. 2009)

Do New Jalpaiguri – hlavního obchodního centra a druhého největšího města Bengálska a především vstupní brány do Darjeelingu – se doplazíme v půl třetí ráno. I v tuhle dobu tu na místní a cizince čekají taxíky a džípy. Bereme si džíp a za 120 rupií na osobu a nasedáme, na nějaké smlouvání nemáme sílu ani náladu. Objíždíme nádraží, protože řidič potřebuje nabrat co nejvíce lidí. Do Darjeelingu nás jede devět plus řidič. Batohy máme na střeše, snad dojedou s námi. Džíp značky Tata s pohonem na všechny čtyři kola se zapnutými dálkovými světly stoupá úzkou cestou do 2100 m vysoko položeného města. V některých zatáčkách jsem rád, že je tmavá noc, alespoň tak nevidím do několik set metrů hlubokých srázů. Cesta trvá asi 3,5 hodiny, tzn. v půl sedmé ráno jsme v Darjeelingu. Je docela chladno.

Největším lákadlem pro turisty je nádherný pohled na horská panoramata, především na třetí nejvyšší horu světa – Kančendžengu (8 586 m n.m.). Mně osobně jsou místní lidé mnohem sympatičtější než ti ve velkoměstech – drtivou většinu tu tvoří světlejší asiaté, kteří vám nic nevnucují a někteří vám i oplatí úsměv. Obejdeme asi 5 hotelů a vybíráme si pokoj s pěkným výhledem, manželskou postelí a teplou vodou za 450 rupií na noc. Ubytujeme se, převlékneme do teplejšího oblečení a vyrážíme na snídani. Masala a tibetský chleba mi dávají alespoň trochu zapomenout na vlakové dobrodružství.

Tamní atrakce – Toy train – jezdící 7 km dlouhou úzkokolejnou trať na Tiger hill s pěknou vyhlídkou je k naší smůle na dva týdny dočasně mimo provoz, prý se rekonstruuje část tratě. Cesta za focením panoramat se tedy nekoná, pořizujeme tedy alespoň snímky samotného Toy trainu. Rozhodneme se navštívit tibetské uprchlické centrum, jenž tu vzniklo v roce 1959. Dnes tu žije asi sedm set uprchlíků, živících se převážně výrobou koberců a lidových výrobků. Můžete je sledovat přímo při práci. Dalšími zajímavými místy jsou zoologická zahrada (i když poněkud chudá), svatyně na vrcholku kopce ověšená buddhistickými modlitebními praporky, kostel z 19. století v anglickém stylu, Himalájský horolezecký institut a botanická zahrada. Spojení darjeelingský čaj snad ani nemusím zmiňovat. K večeři mám opět chow-mein a zkouším místní kafe s mlékem. Chutná spíše jako kakao, je to úplně něco jiného, než v Evropě. Vůbec, v celé Indii znamená kafe něco jiného – není to ten typický „nakopávač“, spíše zde málo pitá alternativa k čaji na chuť. Na nočním trhu nakupujeme dárkově balené čaje. Ve městě funguje internet, takže posíláme maily (30 rupií za 30 minut). Dáváme si poslední teplou koupel, jelikož dalších pár dnů budeme trávit na treku.

Text a foto: Jakub Štantejský

Související články:

Cesta severní Indií XI.

Cesta severní Indií X.

Cesta severní Indií IX.

Cesta severní Indií VIII.

Cesta severní Indií VII.

Cesta severní Indií VI.

Cesta severní Indií V.

Cesta severní Indií III.

Cesta severní Indií II.

Cesta severní Indií I.

zpět