Cesta severní Indií V.

9. den (sobota 14.2. 2009)

Informace k trekingu na indicko-nepálských hranicích

V blízkosti Darjeelingu se zvedá hřeben pohoří Singalil, jenž se táhne až k vrcholu Kančendžengy. Darjeeling je „startovním“ místem pro treky vedoucí k vrcholům Sandakphu (3636 m n.m.) a Phalut (3600 m n.m.), po cestě se vám zároveň naskýtají nádherné pohledy i na další hory (např. na Mt. Everest). Samozřejmě záleží na tom, jaké budete mít štěstí na počasí. Nejlepší období pro treking je po skončení monzunů (říjen a listopad) a v jarních měsících (únor-květen). Většina trekových tratí se nalézá na území národního parku Singalila, kam můžete samozřejmě vstoupit až po zaplacení poplatku (100 rupií na hlavu plus 25 za foťák). Vhledem ke stoupajícímu počtu turistů, navštěvujících toto území, se tamní úřady rozhodly na turistickém ruchu vydělávat zmíněným vstupným. Cizinci se musí zaregistrovat na policejní stanici ve „startovacím“ městě – Manejbhandžangu (cca 27 km od Darjeelingu) a povinně si najmout průvodce. Průvodce si lze zaplatit za 450 nebo 350 rupií za den. Rozdíl je v tom, že u nižší ceny je třeba průvodcovi platit ubytování a jídlo, takže cena 450 rupií je výhodnější. Platí se dopředu a minimálně za 3 dny (tzn. 1350 rupií). Počet lidí je prakticky neomezený, takže čím více vás bude, tím méně zaplatíte. V jednotlivých ubytovacích zařízeních není problém zajistit si místo na spaní, jedna noc se dá sehnat i za 100 rupií na osobu. Nejvyšším bodem na celém treku je Sandakphu ve výšce 3636 m. Až sem vede prašná, kamenná cesta, po které může jet i džíp.

My jsme si zvolili 4 denní cestu: Manejbhandžang (2134 m n.m.) - Tumling (2970 m n.m.) - Sandakhpu (3636 m n.m.) - Moley (3400 m n.m.) - Rimbick (2286 m n.m.). Ráno vybalujeme věci, jenž nebudeme potřebovat a dáváme je do velkého pytle. Pytel si necháváme v hotelu a s hoteliérem se domlouváme, že se pro něj vrátíme za 4-5 dnů, přičemž cena za uschování je 80 rupií na noc. Je to předražené, ale už nemáme čas na smlouvání nebo obíhaní jiných hotelů. Cesta džípem do Manejbhandžangu je pěkná, ovšem výhledy do údolních srázů nejsou úplně můj šálek kávy. Na místě se dovídáme o povinném průvodci, platíme tedy za 3 dny s tím, že se ještě rozhodneme jak budeme pak pokračovat. Našemu průvodci je něco málo přes 20 let, jmenuje se Nayjang a mluví docela dobře anglicky, takže se hned dáváme do řeči. Náš první cíl se jmenuje Tumling, což je malá vesnička na území Nepálu, kousek za známější vesnicí Tonglu. První dva dny nás čeká v podstatě pouze stoupání k nejvyššímu bodu (Sandakphu).

Klikatící se cesta je celkem dobře schůdná, dokonce tu potkáváme i džíp. Kromě džípu na cestě potkáváme také koně, krávy a yaky (dlouhosrstý, hrbatý skot pocházející z Tibetu). Zejména koně jsou zde využíváni jako nosiči různých nákladů, především jídla (rýže apod.). V některých vesnicích vám za pár rupií uvaří čaj a v rámci přestávky si při troše štěstí na počasí můžete vychutnat výhledy po okolí. Nepálská strana je poněkud chudší na stromy a přírodu vůbec, pro místní je totiž kácení stromů jeden z hlavních zdrojů obživy. V Tumlingu jsme jediní turisté, takže se hned nedobrovolně stáváme místní atrakcí, ale ne ve špatném smyslu slova. Pokoj pro tři v dřevěné chatce za 300 rupií na noc dohromady nám přijde na zdejší poměry dobrý, i když voda a záchod chybí. Necháváme tu batohy a jdeme ještě na krátký výlet na vyhlídku. Po asi kilometru mírného stoupání se nám naskýtá úžasný výhled na třetí nejvyšší horu světa – Kančendžengu. Je vzdálena asi 50 km a přes její vrcholek se rychle přehání mraky.

Sedneme si na půl hodinky na stráň a beze slova vychutnáváme nádherné panorama. Začíná se stmívat a tak se vracíme zpět do vesničky, kam právě doráží dvě skupinky cizinců. U večeře ve společenské místnosti poznáváme pět Američanů a Švýcarský pár. Mají naplánováno být v Indii 3 měsíce, to je trochu lepší než naše 3 týdny, jsou v půlce cesty a tak se s námi dělí o zážitky. Po jídle riskneme lahvové pivo za 90 rupií, značku už si nepamatuji, ale bylo poněkud „vodovitější“ a pít se dalo. Teprve když si před spaním čistím zuby, vidím, co jsem zatím přehlížel – nebe poseté stovkami hvězd. Ve smogových městech a nížinách je obloha pořád zahalená do šedého oparu, tady je to pro člověka takový nebeský šok. Rozhodně nejhezčí nebe, jaké jsem kdy viděl. Do mého letního spacáku si sundávám akorát boty a bundu, nechci riskovat nachlazení už první den, jistota je jistota. Unavený usínám celkem rychle.

10. den (neděle 15.2. 2009)

Ráno vstáváme těsně po páté, abychom stihli východ slunce a viděli první paprsky dopadající na Kančendžengu. Slunce pomalu vylézá až těsně po šesté, bez něj jsme na vrcholku docela promrzli (hlavně foukal silný studený vítr), ale stálo to za to. Udělali jsme spoustu fotek.

Po sedmé hodině vyrážíme do protější chatky na snídaní a po chvilce čekání se nestačíme divit: evropské talíře a příbory, marmelády ve skle, med, máslo, jogurtové müsli a kopa upečených tibetských chlebů. Královská snídaně na místě, kde bych to čekal nejméně. Američani a Švýcaři též nevěří vlastním očím. V 8 hodin vycházíme a po cca 18 kilometrech bychom měli dojít k nejvyššímu bodu treku – vrcholu Sandakphu (3636 m n.m.). Cesta je pořád dobře schůdná, ale dlouho jdeme jenom z kopce, což mě trochu znervózňuje.

Klesání končí u hranic národního parku Singalil, kde nám vojáci kontrolují pasy a další nás už kasíruje na vstupném. 100 rupií na hlavu, 25 rupiíí za foťák (ten přiznáváme jenom jeden). Hranice národního parku spočívá pouze v umístění plotu a dřevené budky, jinak je to obyčejné „mýtné“ pro turisty. Odtud začíná nepříjemné a strmé stoupání, kdy se vyškrábeme asi o 700-800 metrů. Po cestě máme pěkný výhled na Kančendžengu a okolní vrcholky, počasí nám zatím přeje – v dálce je vidět i Everest (vzdálený cca 120 km).

Na vrcholku si dáváme čaj a tyčinkovou svačinu. Poslední a zároveň nejhorší úsek nás teprve čeká, konkrétně převýšení 600 metrů. Batoh je čím dál tím těžší a na závěrečných desítkách metrů, kdy se plazím jak šnek, váží snad tunu. Konečně jsme nahoře. Nádherný výhled! Z letargie mě vytrhává strašný vichr, jenž mi rychle ochlazuje propocené oblečení a během několika desítek vteřin je mi zima. Člověk si na vrcholku může vybrat ubytování, chat k tomu sloužících je tu asi 5. Bereme tu, co nám doporučí náš průvodce, cenu domlouváme opět na 300 rupií – jedna místnost se čtyřmi postelemi, kde je místo tak akorát  pro naše batohy. Turecký záchod a studená tekoucí voda je v druhé části chaty. K večeři to jistí nudlová polévka a čaj v jedné z chat na vrcholku. I když je od té naší vzdálena jenom asi 200 metrů, cestu zpátky absolvuji v lehkém poklusu, protože zima je tu po západu slunce opravdu silně znát. Na spaní si sundávám jen bundu a boty a nasazuji čepici. Spacák přikryji ještě dvěma dekami, které jsme tu měli každý přichystané na posteli. Těšíme se, že si ráno znova užijeme východ slunce, takže jdeme spát brzo, už kolem 7 hodiny. Za celou noc naspím jenom 2-3 hodiny, vítr mlátící do oken, která protahují a nadmořská výška mi nedovolili v klidu usnout.

Text a foto: Jakub Štantejský

Související články:

Cesta severní Indií XI.

Cesta severní Indií X.

Cesta severní Indií IX.

Cesta severní Indií VIII.

Cesta severní Indií VII.

Cesta severní Indií VI.

Cesta severní Indií IV.

Cesta severní Indií III.

Cesta severní Indií II.

Cesta severní Indií I.

zpět