Cesta severní Indií VI.
11. den (pondělí 16.2. 2009)
Přestože jsem se těšil, ráno se mi východ slunce vůbec obdivovat nechce a nemůžu se vykopat z vyhřátého spacáku. Když už se konečně dostanu ven, přijdu stejně pozdě. Americko-Švýcarská skupinka nepřichází vůbec, objeví se až na snídani. Vůbec se jim nedivím. Čaj a tibetský chleba s marmeládou mi chutná, hlad je opravdu nejlepší kuchař. Z chatky, ve které si dáváme snídani, je výhled přímo na Kančendžengu a okolní hory. S plným žaludkem jdu udělat ještě pár fotek, počasí je ideální.
Další destinací na naší cestě je vesnička Moley (cca 15-16 km), do které budeme většinu dnešní cesty klesat nebo půjdeme po vrstevnici, tedy po rovince, stoupání bude minimální. Ale i to minimum je po 2 dnech neustálé chůze do kopce cítit. Potkáváme hodně zvířat – koně, krávy, yaky, orly… I milovníci flóry si tu přijdou na své, rostou tu rododendrony, jedle, borovice… Asi 2 km před cílovou vesnicí se zastavíme na čaj. Přicházíme do Moley a vidíme policejní outpost plus jednu větší chatu – asi nejmenší vesnice jakou jsem kdy viděl. Jestli se někde zastavil čas, tak právě tady. Pokoj si vybrat nelze, dostáváme přidělenou místnost (opět za 300 rupií na noc) se čtyřmi postelemi. Některé skleněné okenné tabulky jsou vymlácené a překryté přibitým dřevem, takže se můžeme zase těšit na studenou meluzínu.
Správce nám k večeři nabízí jediné – nefalšovanou čínskou polívku z pytlíku. Dnešní večer bude vzhledem k podmínkám bez koupání, tak jako předchozí dvě noci. Hygiena spočívá v čištění zubů bez vody a mytí rukou a obličeje studenou tekoucí vodou. Po pravdě, slovo hygiena mi už stejně moc neříká.
12. den (úterý 17.2.2009)
Dnes nás čeká zhruba 18 kilometrů dlouhá cesta do Rimbicku, většinou po rovině nebo z kopce. Kocháme se posledními výhledy na himalájské vršky. Chvíli dokonce jdeme i pravým „evropským“ lesem, ale většinu cesty představuje zaprášená stezka. Dnes se už necítím stahaný, tělo si přivyklo na režim celodenního chození se zátěží, škoda že jsme si trek neprodloužili, bohužel čas nás tlačí. Klesáme až do 1900 m n.m., kde si ve vesničce Shri Khola dáváme oběd.
Těstoviny, v podobě špaget se zeleninou jsou vynikající. Přímo od stolu máme výhled na tekoucí řeku, která se tu valí pod dřevěným mostem. Jdeme po vrstevnici a míjíme dřevěné chatky, ze kterých na nás zvědavě pokukují místní. Je znát, že se blížíme k civilizaci. Rimbick je turistická vesnice s jednou hlavní ulicí, kde se soustředí všechen ruch.
Průvodce nám ukazuje vojenskou základnu, kam se musíme jít nahlásit a ukázat pasy. Zapíšou si nás do „trekové“ knihy, zkontrolují pasy, účtenku prokazující zaplacení průvodce vidět nechtějí. Jelikož je to náš čtvrtý den a zaplaceno máme na dny tři, doplácíme Nayjangovi 500 rupií (dali jsme mu 50 rupií navíc, jenž si podle nás zasloužil). Do Rimbicku jsme dorazili kolem druhé odpoledne, rozhodneme se tedy místo posledního přespání raději rovnou přejet zpátky do Darjeelingu. To se ukázalo jako velký problém. Autobusy jezdí z vesnice pouze dopoledne, jinak se odtud dostanete pak už jen předraženým taxíkem. Zkoušíme tedy usmlouvat taxíka – z 2000 rupií jsme se dostali na 1800, přimlouvá se za nás i průvodce, ovšem na nižší cenu se už nedostáváme. Místní vědí, že nemáme jinou možnost, jak se odtud dostat. Loučíme se s Nayjangem, děkujeme mu za snahu a skvělé „průvodcování“ (hodně jsme se toho od něj dozvěděli nejen o přírodě a lidech v této oblasti) a vyrážíme pěšky do další vesnice, abychom tam zkusili odchytit někoho s vozidlem. Vidíme zaparkovaného džípa před jednou z chatek, ale rodinka pracující na políčku opodál nám sděluje, že řidič tu není. Tímto způsobem jsme „úspěšní“ i u dalších tří džípů. Už si to začínáme uvědomovat - „cestovní“ mafie to tu má pod palcem. U posledního odstaveného džípu si necháváme zavolat odvoz z Rimbicku – jedna holčina mi předává mobil, na druhém konci je nějaký anglicky špatně hovořící řidič. Čemu ale rozumím dobře, je cena – 2500. Tuhle cenu odmítám a říkám neoblomně 1800. Chvíli se z mobilu nic neozývá, pak slyším „okej“. Škoda, že jsme nenarazili na další cizince, mohli jsme jet ve výsledku ještě levněji. Asi 3,5 hodiny pomalu a prudce klesáme směrem k Darjeelingu, v autě ani nemluvíme, jen vychutnáváme výhledy do údolí. Někdy až moc hlubokých. Večer jsme konečně na místě, ihned míříme k hotelu, kde jsme nechali batoh a kde přečkáme následující noc. Batoh je nám vydán v pořádku. Bereme stejný pokoj za stejnou cenu (450 rupií) jako před trekem. Zapínáme bojler a po čtyřech dnech si konečně dopřejeme sprchu. Teplou, parádní pocit – jsou věci, které si za peníze vážně nekoupíte. Abychom se pořádně vyspali, obětuji se, rozbalím si karimatku a spím na zemi, „double bed“ je pro 3 dost těsná. I tak mi to přijde celkem luxusní. Kolem desáté večer usínám hlubokým spánkem.
Text a foto: Jakub Štantejský
Související články:
| Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek
Souvisejicí fotogalerie
Indie III.
Indie II.
Indie I.
Lokace:
Česká republika
Partneři:
I díky vám jsme získali certifikát:
Průvodce:
Fotosoutěž:
Aktuální stavy řek:
Aktuality:
Důležité informace:
Každý týden na facebooku nová soutěž o knižní ceny! Přidejte se a
soutěžte!
Nejčtenější články:
Mobilní aplikace:
Interaktivní katalogy:
