Z Prahy k břehům Atlantiku II.
1. den (pondělí) - Cíl Barcelona
Cestovní horečka vrcholí. Doma probíhají poslední kontroly zavazadel a čas vyzvednutí auta v půjčovně se blíží. Ač nás venku přivítá zamračená obloha, naše odhodlání zůstává nezmenšeno. Z Prahy se nám daří vyjet až kolem poledne a na navigaci rychle zjišťujeme, že první cíl naší cesty, Barcelona, leží 1 700 kilometrů před námi. Po necelých dvou hodinách jízdy západními Čechami, se dostáváme do Německa a obdivujeme pověstnou kvalitu místních dálnic. Zároveň jsme si nemohli odpustit, abychom nevyužili možnosti auto rozjet, co jen to jde a tím si o něco zkrátili čas, který strávíme na cestě. Motor zuřil a my míjeli horizont za horizontem.
Německem jsme tak doslova prosvištěli a za slunného podvečera se dostali na hranice s Francií a poprvé platili mýtné. Po přejezdu počítejte s tím, že ještě rozjetí z Německa budete muset na dálnici přibrzdit nejméně na 130 km/h, mimo obec můžete jet nejvíce 90 km/h a v obci 50 km/h, navíc stejně tak jako v Německu zde není povinné mít rozsvícená světla. Doporučujeme nejvyšší dovolené rychlosti dodržovat, protože pokuty jsou ve Francii dost vysoké. Pokud byste měli štěstí, platili byste pár desítek eur, pokud ne, může se pokuta vyšplhat až na stovky.
Cestou bylo zajímavé pozorovat, jak se změnil slozeni aut na silnici. BMW, Audi a Volkswageny vystřídaly domácí Peugeoty, Cïtroeny a Renaulty a pozorovali jsme také změnu v chování řidičů. Francouzi jsou očividně příznivci nepředvídatelné a chaotické jízdy (ale jak jsme zjistili později, jiné národy dokáží dát řízení auta zcela nový rozměr), takže jsme se museli obrnit trpělivostí. Kolem sedmé hodiny večerní jsme začali hledat místo, kde strávíme první noc naší cesty. Navigace nám poradila několik nejbližších kempů, z nichž jsme ani jeden nenašli, a od propadu do hlubin zoufalství nás po nějaké chvíli bloudění francouzským venkovem zachránila směrová tabule na kemp v Huanne. Projeli jsme několik ospalých vesniček s masivně působícími kamennými domy, až jsme konečně dorazili do kempu, který ležel v malebném údolí obklopen lesy. Majitelka kempu, mluvící pouze francouzsky a trochu německy, nás přesvědčovala o tom, že nepocházíme z České republiky, ale z Československa a to, že jsme členy Evropské unie, pro ni bylo také očividně novinkou. Víc než to, nás udivilo 30 euro, které jsme museli za přenocování zaplatit. V kempu panoval čilý ruch, na malém pódiu za veselé hudby probíhaly latinskoamerické tance a přihlížející, především němečtí a holandští turisté, tleskali do rytmu.
Od počátku se nám líbila čistota a kvalita kempu, za kterými ty české stojí kdesi daleko vzadu. Kromě míst pro stany a karavany zde stály pěkné a nepochybně i útulné chatky. Na dobrou noc od blízkého rybníka hlasitě kuňkaly žáby, ale až na to, byl spánek klidný a osvěžující.
Příště - Stále ještě ve Francii
Text: Maxim Kucer & Jakub Štantejský
Foto: Maxim Kucer & Jakub Štantejský
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek