Čína: Čang-ťia-ťie II: jak se dostat z davu?

Sem tam jsme narazili na skupinku opic, následovanou skupinkou čínských turistů. Nutno poznamenat, že opice se vyloženě bavily. My zdaleka neměli takovou možnost úniku, a tak nezbývalo, než se bránit výmluvami, když nás co krok lidé zastavovali, zda se s nimi vyfotíme. Inu, kdo by nechtěl mít v rodinném albu fotku s neznámými cizinci?

Vedro ale nebylo o nic menší než při včerejším výstupu mezi vrcholky skalních útvarů, a tak nás rozveselil objev zapadlé stinné cesty, která vedla až k tůni, napájené malým vodopádem odkudsi z kopců. Geniální nápad na sebe nenechal dlouho čekat. Protože široko daleko nikdo nebyl, opatrně jsme do tůně vlezli a zchladili se v ledové vodě. Konečně jsme viděli národní park z té stránky, ze které jsme ho vidět chtěli –obdivovali jsme přírodu, užívali si ticho a sledovali tajemná zákoutí džungle. Korunami stromů probleskovaly sluneční paprsky a my si té oázy klidu nemohli nabažit.

Už se ale schylovalo k večeru, a tak nám nezbylo než projít turistickou uličkou zpátky k východu z parku. Cestou jsme míjeli obchůdky s neuvěřitelnou škálou suvenýrů (kdo by odolal gumovému pískacímu praseti z národního parku?), různé umělce a všeuměly. Nejvíc nás zaujal jeden, asi dvousetletý pán, který psal znaky vzhůru nohama a byl na svou kariéru očividně pyšný, jak se dalo vyčíst z časem vyšisovaných novinových výstřižků rozmístěných všude okolo.

Starou dobrou poučku, že opatrnosti není nikdy nazbyt, nám připomněly nudle, které jsme si objednali k večeři s naivní vírou, že budou poživatelné. Respektive, měli jsme takový hlad, že jsme je skutečně snědli (beztak bychom nesehnali nic lepšího), ale byl to jeden z pokrmů, který na sobě měl mít ceduli „na vlastní nebezpečí“.

Náš další den v parku Čang-ťia-ťie (ano, vstoupili jsme tam ještě potřetí) nebyl ničím výjimečný. Výjimečná měla být cesta do naší další zastávky – Čchang-ša, hlavního města provincie Chu-nan. Aneb jak by zlí jazykové řekli (respektive ani ne tak zlí jazykové jako někteří obyvatelé provincie Chu-nan) – do Fu-lalu (někteří mluvčí místního dialektu nerozlišují mezi výslovností písmen N x L a F x H). Ale abych nezamluvila důvod výjimečnosti této cesty – nesehnali jsme místenky, a tak nás čekala pověstná cesta s lístky wu-cuo – v praxi to znamená celkem velkou pravděpodobnost, že si celou cestu nesednete. Byli jsme tedy celkem zvědaví...

Text/foto: Hana Bašová