Už jsem vám ukázal, že Hong Kong se pyšní stovkami mrakodrapů a obrovským bohatstvím. U moderny to ale naštěstí nekončí. Pokud budete pozorní, všimnete si i spousty detailů. Detailů, které mnohem častěji povedou k Asii než k naší západní kultuře.
Obchody se sušenými medúzami, hlavami kladivounů či nespočtem neznámých medicínských hub a bylin? Jídelny, které do výlohy vystavují celé pečené kachny hlavou dolů? Nebo snad schované buddhistické chrámy, jejichž interiér je zahalen neprostupným kouřem vonných tyčinek? I to všechno v Hong Kongu najdete. Většinu v celkem hojné míře. A právě to mě na něm tak baví.
V domech zde spousta lidí před vchodem do bytu udržuje malou svatyňku, k jídlu vám naservírují teplou vodu (stejně jako ve zbytku kontinentální Číny), hlavně ve čtvrti Mong Kok můžete procházet rozlehlá tržiště s čerstvými rybami a mořskými potvorami a do toho vás samozřejmě obklopují nečitelné čínské klikyháky. Někdy by se dalo snadno zapomenout, že jste vlastně ve východní Asii, Hong Kong vám to ale rád připomene.
Ve zmíněné čtvrti Mong Kok vás čeká i spousta báječného asijského streetfoodu a pro Asii typických „nákupních ulic”. Co ulice, to jeden typ zboží – vedle sebe tu tak najdete dvacet obchodů s hrnci a pánvemi, deset s náhradními světly do aut, dalších dvacet s domácími mazlíčky… Princip jsem dodnes nepochopil, ale asi to funguje.
Pokud vás už město začne nudit, vyrazte do džungle. Ano – velkou plochu Hong Kongu totiž zabírá krásná džungle, kam můžete vyrazit na výlet. Některé z ostrovů, na kterých Hong Kong leží, jsou geniálním cílem pro celodenní výlety, navíc můžete dojít i do několika původních rybářských vesnic.
Jak už jsem psal v prvním díle – návštěva Hong Kongu je skutečně intenzivní a pestrý zážitek. Nechte si na něj proto dostatek času. Zůstal jsem týden a bylo to hodně málo. Nehledě na to, že jsem vůbec nestihl návštěvu nedalekého Macau či měst čínské Perlové delty, kam můžete z Hong Kongu vyrazit na několik dní bez víza. Snad příště, vrátím se velice rád.
Dnes vám přinášíme trošku netradiční článek o cestování, ve kterém se zaměříme na onemocnění COVID-19 vyvolávající smutek, strach a paniku ve více než 150 zemích či autonomních oblastech světa.
Největší město Číny přitahuje čím dál větší pozornost zahraničních návštěvníků. Díky tomu, že v Šanghaji můžete získat bezvízové povolení ke vstupu na 144 hodin, pokud pak letíte dál, máte spoustu možností město navštívit při přestupu. Já jsem se tu zastavil na 17 hodin při cestě na Nový Zéland a rozhodně nelituji.
Když jsem se několika lidí ptal, jak se jim líbilo v Hong Kongu, nikdo mi nebyl schopný konkrétně odpovědět. Říkali, že to bylo úžasné, hodně silné, intenzivní nebo divné. Po týdnu, který jsem v jednom z nejdůležitějších přístavů světa strávil, jsem na tom podobně. Dokážu ale říct, že Hong Kong je plný kontrastů, paradoxů a rozhodně stojí za návštěvu.
Ačkoliv se zdálo, že nějaký balvan na nás cestou do hostelu zkrátka spadnout musí, řidič nás dovezl v naprostém pořádku a ještě jsme zvládli viset z okýnek a fotit okolní krajinu, jako by to byla jediná příležitost. Během několika následujících dnů jsme však zjistili, že toho místa se snad skutečně nelze nabažit...
Den odjezdu z horského ráje nadešel. Měli jsme však ještě volné dopoledne, a tak jsme se vydali na poslední průzkumnou procházku. Nemířili jsme už nikam daleko, jenom do sousedství.
V malinkém domácím hostelu poblíž soutěsky Tygřího skoku (Chu-tchiao sia 虎跳峡) jsme spali spánkem spravedlivých. Hned po našem příjezdu jsme se byli podívat na běsnící řeku Ťin-ša 金沙, kterou v jejím nejužším bodě údajně přeskočil tygr, a pohyb na nezvykle čerstvém vzduchu nás zcela úspěšně udolal. I tak jsme však druhý den ráno vstali časně, abychom si z terasy vychutnali pohled na sluneční paprsky, které nesměle prostupovaly ranním oparem.
Zdálo se, že probouzet se do horských rán naplněných příjemným oparem se nám nikdy nemůže omrzet. V našem hostelu jsme spali už několikátou noc a při každé snídani na terase pod horskými štíty jsme dumali, jestli jsou i místní pořád tak okouzleni.
Z našeho nevinného výletu k vodopádům se stala má noční můra. Koníci stojící přes uzounkou pěšinku nad hlubokým srázem byli oproti vodopádu přes cestu ještě vlastně úplně neškodní. Jakmile jsem se dostala přes obě tyto překážky na druhou stranu, před očima se mi objevil pan domácí a jeho nadšené instrukce, kudy jít za dalšími vodopády. A protože cesta vedla k našemu hostelu jenom jedna, musela jsem se psychicky připravovat na další a další vodopády.
Odjezd ze soutěsky Tygřího skoku jsme téměř zázrakem ve zdraví přežili a čekal nás Li-ťiang 丽江. Podruhé. Musím přiznat, že ačkoliv jsme to nikdo neřekl nahlas, nijak zvlášť jsme se do toho města netěšili. Náš pobyt před pár dny nám totiž tak nějak bohatě stačil. Bydleli jsme sice díky mé vynalézavosti hned u jezera La-š'-chaj 拉市海, ale rozhodně to nebyla žádná výhra. Mimo jiné proto, že jsme si vůbec neprohlédli historické centrum, část Li-ťiangu, kvůli které sem všichni jezdí.
Z ticha chrámu skrytého v jedné z uliček Li-ťiangu jsme opět vykročili mezi davy turistů. Většinu z nich tvořili Číňané, kteří se radostně vrhali na veškeré pochutiny – hlohem v cukrové polevě počínaje a obrovskými opékanými kostmi konče.
Už v minulém článku jsem tak trochu začala vyprávění o jezeru La-š'-chaj 拉市海, ke kterému jsme se chtěli vypravit. Jezero se rozkládá při jižním úpatí Sněžné hory nefritového draka (čínsky Jü-lung süe-šan 玉龙雪山) v nadmořské výšce přes 2 400 metrů, jeho plocha činí asi 5 330 hektarů. Dříve tudy vedla stará koňská čajová stezka, velmi důležitým artiklem byl chuťově výrazný čaj pchu-er 普洱. Dnes je jezero hnízdištěm téměř šedesáti druhů ptáků – v zimě se jich tu slétne na třicet tisíc. Nejlepším časem na jejich pozorování je prý prosinec.
Li-ťiang 丽江, městečko v jihočínské provincii Jün-nan 云南, má pověst pohádkové země s čistou oblohou, svěžím vzduchem a úchvatnou krajinou. To všechno skutečně Li-ťiang splňuje – a ještě něco navíc. V dnešní době je rájem – rájem pro turisty. Pokud zaplatíte osmdesát jüanů vstupné do historického centra, kromě neodbytných prodavačů už vám nic nebrání v průzkumu.
Výlet na Velkou čínskou zeď jsme ve zdraví a s úžasnými zážitky měli za sebou a teď už nás kromě zábavy čekaly také přípravy na odjezd. Já a B. jsme měli plné ruce práce s balením. Ukázalo se, že sbalit rok života v Číně do jednoho kufru není záležitost na jedno odpoledne. Odvedla jsem proto T. a P. do jejich hostelu a ponechala je osudu.
Naše velké společné cestování se už blížilo do finiše. V ten moment to ovšem vypadalo, že cestovat budeme dalších pár týdnů – představte si skupinu čtyř otrhaných studentů, kterak sedí na obrubníku u cesty a čekají na autobus, který „by měl každou chvilku jet“.
Hodiny zbývající holkám (a vlastně i nám) do odjezdu už se daly celkem pohodlně spočítat, ale přece jsme se rozhodli využít je, co to půjde, a i přes neuvěřitelné horko z Pekingu prozkoumat maximum.
Po několikatýdenním cestování nás čekal návrat do Pekingu. Byl to zvláštní pocit. Po půl roce stráveném v hlavním městě nám s B. tak trochu připadalo, že se vracíme „domů“. Z Li-ťiangu 丽江 jsme se vlakem dopravili do Kchun-mingu 昆明, hlavního města provincie Jün-nan 云南, kde jsme strávili ještě několik dní. Letenky jsme kupovali narychlo, protože jsme pořád čekali, že ještě zlevní, takže byl nakonec zázrak, že se nám je vůbec podařilo sehnat.
Pokračovat z rozcestí směrem do kopce jsme zvládli na jedničku. Procházeli jsme místní vesničkou, někteří si nás prohlíželi, jiní tu očividně turisty potkávali, a tak nám jenom zamávali na pozdrav. Když jsme došli na další rozcestí, zeď už se před námi začínala rýsovat. A na křižovatce se pro změnu rýsoval malý obchůdek, který kupodivu ani nebyl předražený, takže jsme doplnili zásoby vody. A také cukru v podobě nanuků. Pokud existuje závislost na nanucích, v Číně jsem jí zaručeně trpěla.
Z Li-ťiangu 丽江, malého a turisticky velmi známého jihočínského městečka, jsme odjížděli vcelku rádi. Trochu nás tížilo pomyšlení, že se do našeho hostelu budeme muset na zpáteční cestě vrátit, ale rozhodli jsme se hodit starosti za hlavu a těšit se na další dobrodružství.
Na závěr velké cesty, kterou jsme s T. a P. podnikli, jsme se rozhodli jít na dvě místa, na kterých jsme sice s B. už byli, ale která rozhodně stojí za prohlídku. Prvním z nich byl romantický Letní palác (čínsky I-che-jüan 颐和园), který jsme si díky zimní atmosféře pamatovali jako pohádkové místo, ale v létě na své pohádkovosti ztrácel. Tím druhým místem bylo Zakázané město, správněji čínsky Ku-kung, což doslova znamená „Starý palác“.
Vlak K625 z Čcheng-tu do Čchung-čchingu byl poměrně... zajímavý dopravní prostředek. Protože ale bylo zapnuté jen každé druhé světlo a protože jsme byli k smrti utahaní, jen jsme se složili na sedadla (netradičně prázdná, vytrvalo jen pár nejodhodlanějších). Nerozhlíželi jsme se nalevo ani napravo, protože nevědomost je někdy základem úspěchu, a usnuli jsme neklidným spánkem.
Při procházení deníku jsem objevila tuhle poznámku: „Čchü-fu, příjezd okolo 00:00“. Moc dobře se na tu chvíli pamatuji. Bylo poměrně chladno, tma jako v pytli, a hned u východu z nádraží se na nás vrhli ziskuchtiví taxikáři. Už z principu bylo třeba je odmítnout. Pak ovšem nezbývalo než doufat, že neměli pravdu a že se dá ubytování sehnat i v okolí nádraží...
Na další den jsme se utvrdili v tom, že dopátrat se v Číně směru, kterým chcete jít nebo jet, není vůbec jednoduché. Jestli tady totiž něco frčí, je to koncept mien-c' – tváře. Určitě máme něco podobného i v Čechách – jde zkrátka o to, že nechcete ztratit před druhými lidmi tvář.
Ať vám Velikonoce přinesou hodně radosti, zdraví, klidu i splněných cestovatelských tužeb. Běžte se ve dnech volna projít do přírody a načerpejte novou energii.
Klub slovenských turistů, Fakulta informatiky РEVŠ a OZ Karpaty Vás zvou na 38. ročník mezinárodního setkání expedičních turistů a netradičních cestovatelů EXPEDICE 2024.
Novoroční číslo časopisu Krásy Slovenska přináší zajímavý rozhovor s geografem z Geografického ústavu Slovenské akademie věd - RNDr. Jánem Hanušinem, CSc., pozve vás napříč Kubínskou holí na Oravské Maguře a představí tajemné Javorníky.