www.infoglobe.cz » Čína: Hong Kong jako moderní metropole – VIDEO
Čína: Hong Kong jako moderní metropole – VIDEO
Publikováno: 9.5.2017
Když jsem se několika lidí ptal, jak se jim líbilo v Hong Kongu, nikdo mi nebyl schopný konkrétně odpovědět. Říkali, že to bylo úžasné, hodně silné, intenzivní nebo divné. Po týdnu, který jsem v jednom z nejdůležitějších přístavů světa strávil, jsem na tom podobně. Dokážu ale říct, že Hong Kong je plný kontrastů, paradoxů a rozhodně stojí za návštěvu.
Na Hong Kongu na první pohled poznáte, že jde o jedno z nejbohatších (a také nejdražších) měst světa. Neunikne vám ani typický britský rukopis – město totiž dlouho patřilo pod britskou nadvládu a až v roce 1997 se opět stalo součástí Číny. I když jen částečně, v Hong Kongu totiž stále platí úplně jiné zákony, platí se jinou měnou a i kultura se mnohem více podobá té západní. Nehledě na to, že Evropany potkáváte na každém rohu. Město vám přesto čas od času připomene své historické kořeny.
Pokud vás baví nakupování, bude pro vás Hong Kong naprostý ráj. Jen si připravte hodně plnou peněženku. To samé platí i o jídle – sám jsem zde vyzkoušel jednu restauraci ze slavného Michelinova průvodce a rozhodně nelituji, na lepší jídlo jsem narazil snad už jen ve Vietnamu a Austrálii. V Hong Kongu můžete ochutnat jídla téměř z celého světa, hlavně vás ale čeká přehlídka kuchyní jednotlivých oblastí Číny. A protože Čína je obrovská, nudit se jen tak nebudete.
I milovníci architektury si přijdou na své. V Hong Kongu totiž stojí přes 1000 mrakodrapů a další se neustále staví. International Commerce Centre patří se svými 484 metry mezi desítku nejvyšších budov světa, měříme-li je podle střechy. Zároveň se říká, že silueta Hong Kongu je díky kontrastu mrakodrapů a pralesa na Victoria Peak, který se nad městem zvedá, nejkrásnější na světě.
Večer rozhodně vyrazte do některých z mnoha barů. Vybrat si můžete jak mezi těmi nejmodernějšími ve vrchních patrech mrakodrapů, tak mezi podniky v zapadlých uličkách, kde si budete i díky výběru alkoholu připadat spíše jako v Londýně či Liverpoolu než v asijském velkoměstě.
Haikou Volcanic Cluster Global Geopark (雷琼世界地质公园) je první přírodní vulkanické muzeum Číny a je jedním z nejzajímavějších destinací na ostrově Hainan. Na rozloze 110 čtverečních kilometrů můžete najít přes čtyřicet kráterů a jeskyní, které jsou propojené nádhernými zahradami. Tento objekt je zařazen mezi památky UNESCO.
Největší město Číny přitahuje čím dál větší pozornost zahraničních návštěvníků. Díky tomu, že v Šanghaji můžete získat bezvízové povolení ke vstupu na 144 hodin, pokud pak letíte dál, máte spoustu možností město navštívit při přestupu. Já jsem se tu zastavil na 17 hodin při cestě na Nový Zéland a rozhodně nelituji.
Už jsem vám ukázal, že Hong Kong se pyšní stovkami mrakodrapů a obrovským bohatstvím. U moderny to ale naštěstí nekončí. Pokud budete pozorní, všimnete si i spousty detailů. Detailů, které mnohem častěji povedou k Asii než k naší západní kultuře.
Zdálo se, že probouzet se do horských rán naplněných příjemným oparem se nám nikdy nemůže omrzet. V našem hostelu jsme spali už několikátou noc a při každé snídani na terase pod horskými štíty jsme dumali, jestli jsou i místní pořád tak okouzleni.
V malinkém domácím hostelu poblíž soutěsky Tygřího skoku (Chu-tchiao sia 虎跳峡) jsme spali spánkem spravedlivých. Hned po našem příjezdu jsme se byli podívat na běsnící řeku Ťin-ša 金沙, kterou v jejím nejužším bodě údajně přeskočil tygr, a pohyb na nezvykle čerstvém vzduchu nás zcela úspěšně udolal. I tak jsme však druhý den ráno vstali časně, abychom si z terasy vychutnali pohled na sluneční paprsky, které nesměle prostupovaly ranním oparem.
Den odjezdu z horského ráje nadešel. Měli jsme však ještě volné dopoledne, a tak jsme se vydali na poslední průzkumnou procházku. Nemířili jsme už nikam daleko, jenom do sousedství.
Jak jsme se předchozího dne nad talířem la-mien usnesli, tak jsme také udělali. Hned ráno jsme nasedli na městský autobus k řece Siang-ťiang. Jakmile jsme vystoupili, spatřili jsme náš cíl – ostrov Tung-čou. Jelikož se skutečně jedná o ostrov, jediná přístupová cesta je právě po řece.
Ačkoliv se zdálo, že nějaký balvan na nás cestou do hostelu zkrátka spadnout musí, řidič nás dovezl v naprostém pořádku a ještě jsme zvládli viset z okýnek a fotit okolní krajinu, jako by to byla jediná příležitost. Během několika následujících dnů jsme však zjistili, že toho místa se snad skutečně nelze nabažit...
Odjezd už byl otázkou minut. T. a P. odlétaly do Čech, já a B. jsme už měli sbaleno do Vietnamu, kde nás čekalo další dobrodružství. Vzpomínání už bylo celkem dost a T. s P. vypadaly vcelku unaveně – měsíc cestování po Číně může dát zabrat. Mnozí sice tvrdí, že je kulturní šok nepotkal, ale Čína přece jenom není úplně stejná jako Evropa.
Z našeho nevinného výletu k vodopádům se stala má noční můra. Koníci stojící přes uzounkou pěšinku nad hlubokým srázem byli oproti vodopádu přes cestu ještě vlastně úplně neškodní. Jakmile jsem se dostala přes obě tyto překážky na druhou stranu, před očima se mi objevil pan domácí a jeho nadšené instrukce, kudy jít za dalšími vodopády. A protože cesta vedla k našemu hostelu jenom jedna, musela jsem se psychicky připravovat na další a další vodopády.
Odjezd ze soutěsky Tygřího skoku jsme téměř zázrakem ve zdraví přežili a čekal nás Li-ťiang 丽江. Podruhé. Musím přiznat, že ačkoliv jsme to nikdo neřekl nahlas, nijak zvlášť jsme se do toho města netěšili. Náš pobyt před pár dny nám totiž tak nějak bohatě stačil. Bydleli jsme sice díky mé vynalézavosti hned u jezera La-š'-chaj 拉市海, ale rozhodně to nebyla žádná výhra. Mimo jiné proto, že jsme si vůbec neprohlédli historické centrum, část Li-ťiangu, kvůli které sem všichni jezdí.
Z ticha chrámu skrytého v jedné z uliček Li-ťiangu jsme opět vykročili mezi davy turistů. Většinu z nich tvořili Číňané, kteří se radostně vrhali na veškeré pochutiny – hlohem v cukrové polevě počínaje a obrovskými opékanými kostmi konče.
Už v minulém článku jsem tak trochu začala vyprávění o jezeru La-š'-chaj 拉市海, ke kterému jsme se chtěli vypravit. Jezero se rozkládá při jižním úpatí Sněžné hory nefritového draka (čínsky Jü-lung süe-šan 玉龙雪山) v nadmořské výšce přes 2 400 metrů, jeho plocha činí asi 5 330 hektarů. Dříve tudy vedla stará koňská čajová stezka, velmi důležitým artiklem byl chuťově výrazný čaj pchu-er 普洱. Dnes je jezero hnízdištěm téměř šedesáti druhů ptáků – v zimě se jich tu slétne na třicet tisíc. Nejlepším časem na jejich pozorování je prý prosinec.
Li-ťiang 丽江, městečko v jihočínské provincii Jün-nan 云南, má pověst pohádkové země s čistou oblohou, svěžím vzduchem a úchvatnou krajinou. To všechno skutečně Li-ťiang splňuje – a ještě něco navíc. V dnešní době je rájem – rájem pro turisty. Pokud zaplatíte osmdesát jüanů vstupné do historického centra, kromě neodbytných prodavačů už vám nic nebrání v průzkumu.
Výlet na Velkou čínskou zeď jsme ve zdraví a s úžasnými zážitky měli za sebou a teď už nás kromě zábavy čekaly také přípravy na odjezd. Já a B. jsme měli plné ruce práce s balením. Ukázalo se, že sbalit rok života v Číně do jednoho kufru není záležitost na jedno odpoledne. Odvedla jsem proto T. a P. do jejich hostelu a ponechala je osudu.
Naše velké společné cestování se už blížilo do finiše. V ten moment to ovšem vypadalo, že cestovat budeme dalších pár týdnů – představte si skupinu čtyř otrhaných studentů, kterak sedí na obrubníku u cesty a čekají na autobus, který „by měl každou chvilku jet“.
Po několikatýdenním cestování nás čekal návrat do Pekingu. Byl to zvláštní pocit. Po půl roce stráveném v hlavním městě nám s B. tak trochu připadalo, že se vracíme „domů“. Z Li-ťiangu 丽江 jsme se vlakem dopravili do Kchun-mingu 昆明, hlavního města provincie Jün-nan 云南, kde jsme strávili ještě několik dní. Letenky jsme kupovali narychlo, protože jsme pořád čekali, že ještě zlevní, takže byl nakonec zázrak, že se nám je vůbec podařilo sehnat.
Hodiny zbývající holkám (a vlastně i nám) do odjezdu už se daly celkem pohodlně spočítat, ale přece jsme se rozhodli využít je, co to půjde, a i přes neuvěřitelné horko z Pekingu prozkoumat maximum.
Pokračovat z rozcestí směrem do kopce jsme zvládli na jedničku. Procházeli jsme místní vesničkou, někteří si nás prohlíželi, jiní tu očividně turisty potkávali, a tak nám jenom zamávali na pozdrav. Když jsme došli na další rozcestí, zeď už se před námi začínala rýsovat. A na křižovatce se pro změnu rýsoval malý obchůdek, který kupodivu ani nebyl předražený, takže jsme doplnili zásoby vody. A také cukru v podobě nanuků. Pokud existuje závislost na nanucích, v Číně jsem jí zaručeně trpěla.
Na závěr velké cesty, kterou jsme s T. a P. podnikli, jsme se rozhodli jít na dvě místa, na kterých jsme sice s B. už byli, ale která rozhodně stojí za prohlídku. Prvním z nich byl romantický Letní palác (čínsky I-che-jüan 颐和园), který jsme si díky zimní atmosféře pamatovali jako pohádkové místo, ale v létě na své pohádkovosti ztrácel. Tím druhým místem bylo Zakázané město, správněji čínsky Ku-kung, což doslova znamená „Starý palác“.
Z Li-ťiangu 丽江, malého a turisticky velmi známého jihočínského městečka, jsme odjížděli vcelku rádi. Trochu nás tížilo pomyšlení, že se do našeho hostelu budeme muset na zpáteční cestě vrátit, ale rozhodli jsme se hodit starosti za hlavu a těšit se na další dobrodružství.
První naše dojmy z národního parku Čang-ťia-ťie tedy nebyly přímo pozitivní. Pozitivní ovšem nebyly ani dojmy následující. U vchodu jsme potkali ženštinu, která vehementně nabízela úžasné ubytování v hotelu přímo v parku za cenu, o kterou jsme i v neturistických oblastech museli smlouvat.
Rozhodli jsme se dát parku ještě jednu šanci a začít z druhého konce – od jihu. Také jsme dodrželi naše rozhodnutí vyhýbat se schodům, a tak jsme se dali cestou podél řeky.
Čcheng-tu už jsme oba znali poměrně dobře, a tak jsme se po důkladném spánku vydali do bambusového parku u univerzity, kde jsem studovala. Posilněni sladkým vodním melounem jsme vytyčili další cíl: mešita na západ od náměstí Tchien-tu.
Klub slovenských turistů, Fakulta informatiky РEVŠ a OZ Karpaty Vás zvou na 38. ročník mezinárodního setkání expedičních turistů a netradičních cestovatelů EXPEDICE 2024.
Novoroční číslo časopisu Krásy Slovenska přináší zajímavý rozhovor s geografem z Geografického ústavu Slovenské akademie věd - RNDr. Jánem Hanušinem, CSc., pozve vás napříč Kubínskou holí na Oravské Maguře a představí tajemné Javorníky.