Čína: Na studiích - Čcheng-tu: cesta tam a zase zpátky

Náš hotel byl nedaleko vlakového nádraží, odkud jsme měli jet dál na jih, a tak jsme měli ještě spoustu času na večeři a dokoupení zásob na cestu. Sem tam jsme zaslechli, jak si lidé povídají o přívalových deštích, ale nepřikládali jsme tomu velkou váhu. Nakonec se ukázalo, že tahle informace sehraje v našem příběhu zásadní roli...

Zvesela jsme nakráčeli s batohy na zádech na nádraží, deodoranty jsme schovali hluboko mezi oblečení a prošli jsme celkem v pořádku kontrolami. I to je klíčová informace. V Číně jsou na všech nádražích nainstalovány kontroly podobně jako na letišti a neprojde nic, na čem je obrázek ohně. Tudíž ani jinak neškodné deodoranty ve spreji. A takové kontroly jsou i v metru. Že se o tom na vlastní kůži přesvědčíme, to jsme ještě netušili...

Tentokrát, podobně jako v Pekingu, jsme měli štěstí – stačilo vysvětlit, že deodorant sám od sebe nevybuchuje ani nehoří. A byli jsme vpuštěni do nádražní haly. Stejně spořádaně jsme nastoupili do vlaku a každý se vyšplhal na svoje tvrdé lehátko. Už byl večer a my byli vcelku unavení, takže nám nedělalo problém usnout. „V Si-čchangu 西昌 na viděnou,“ popřáli jsme si dobrou noc, když se vlak dal měkce do pohybu.

„Blížíme se k Čcheng-tu, blížíme se k Čcheng-tu,“ slyším najednou. Podívám se na hodinky – už bychom měli přijíždět k Si-čchangu. Tak jaképak „blížíme se k Čcheng-tu“? Probudila jsem B., aby si poslechl hlášení se mnou a uklidnil mě, že jenom špatně rozumím. Nebo že se jim zbláznilo hlášení.

„Do Čcheng-tu?“ narovnal se na lehátku, jako kdyby do něj praštil blesk. Průvodčí nám ještě vynadala, že se nemáme tak hloupě ptát. To už se probudily i T. a P. Mladá Číňanka na spodním lůžku nás konečně uvedla do obrazu – asi uprostřed cesty se kvůli přívalovým dešťům sesunul svah a vlak neprojede dál. Proto se vrací zpátky do Čcheng-tu a všichni se musí do svých destinací dostat tak, jak sami svedou. Peníze nám ale dráhy vrátí a možná i vymění jízdenku.

Tak že by si s námi holky zažily konečně nefalšované neplánované dobrodružství? Napadlo mě, když jsem ještě ve vlaku začala kontrolovat, jestli vůbec ještě nějaké lístky na další vlak jsou. Letenky mi mizely před očima. V Si-čchangu jsme neplánovali ani přespat, ale rovnou pokračovat dalším nočním vlakem dál na jih. Možná, že nás do Si-čchangu doveze autobus... Jenomže autobusové nádraží je na druhém konci města.

Všechno popořadě, rozhodli jsme se, když jsme se probrali úplně. Vlak zastavil, všichni se vztekle vyřítili na nádraží a chtěli vrátit peníze za lístky. I my se postavili do té nekonečné fronty. A když už se nám podařilo lístky vrátit, žádné další, za které bychom je vyměnili, už samozřejmě nebyly. Takže jedeme autobusem. Hurá na nádraží, rozhodli jsme se. Vystáli jsme frontu na lístky do metra, položili batohy na kontrolní pás... A už nás volali hlídači. Prý máme v batozích něco nebezpečného a nemůžeme tím pádem do metra. Deodoranty, napadlo nás okamžitě...

Celé naše dobrodružství se sem už tentokrát nevejde. Ale hned příště budu vyprávět dál – o tom, jestli nás strážníci pustili, jestli jsme ještě sehnali lístky na autobus a jestli jsme se vůbec do Si-čchangu dostali...

Text a foto: Hana Bašová