Čína: pohledem novináře V. - Život v pekingských ulicích
Publikováno: 16.6.2012
Z okénka autobusu jsme Peking zhlédli křížem krážem, autentickou atmosféru ulic a uliček a těch statisíců lidí v nich jsme ale nasáli až v roli pěších turistů a pak samozřejmě po „večerce“, tedy když skončila oficiální večeře s vybranými potentáty a naše znavené průvodkyně zmizely za dveřmi hotelového pokoje.
Peking má v podstatě jen čtyři jakési hlavní ulice, které jsou neskutečně dlouhé, ale pokud se držíte stejným směrem, nehrozí, že byste se ztratili. Zabloudit se určitě dá ve změti hutongů ve staré čtvrti nebo pod střechami mrakodrapů, ale tomu jsme se obezřetně vyhýbali vědouc, že šance na případnou pomoc je při zdejší absenci angličtiny téměř nulová.
První svobodná procházka po chodnících pekingských bulvárů nemá daleko do šibalsky připravené překážkové dráhy. Vyhýbáme se stojanům se všemožným zbožím, stolečkům a plastovým židlím minibufetů, na každém rohu pak skupince Číňanů, kteří si krátí volnou chvíli u karet, kostek a dalších stolních her. Najít volnou lavičku na krátký odpočinek taky není úplně jednoduché - mnohé jsou obsazeny spokojeně spícími lidmi s taškou pod hlavou nebo novinami přes obličej. Ale pozor – rozhodně to nejsou bezdomovci! Číňané sice téměř neznají odpočinek a pracují ve dne v noci, spánek po obědě si ale dopřejí téměř vždy, a to tam, kde je to nejschůdnější – jak se dozvídám později, nařizuje jim to dokonce zákon.
Proplétáme se mezi desítkami cyklistů, pokřikují na nás obchoduchtiví rikšové, cestu nám občas zkříží prádelní šňůra, natažená napříč chodníkem. Vyhýbáme se dělníkům, kteří pilně vyměňují poničené dlažební kostky a když tak počítám, zdá se, že je tu jeden opravář na jednu kostku. Policejní hlídky dbají na pořádek ve zhruba padesátimetrových rozestupech, většinou jsou ale v družném rozhovoru, pokuřují, posedávají a nijak nebudí dojem bdělosti.
Když míjíme jeden z přilehlých parčíků, zastavíme se a pozorujeme skupinu lidí v důchodovém věku, kteří synchronně cvičí a tančí v rytmu příjemné čínské melodie. Park je vybavený roztodivnými kovovými konstrukcemi, které nám nejprve připomínají dětské prolézačky, záhy ale vidíme, že jsou to posilovací a protahovací stroje. Čínská vláda totiž dbá o zdraví svého lidu, takže podobné úkazy později uvidíme ještě nesčetněkrát.
Procházka Pekingem je taky nekonečnou přehlídkou těch nejúžasnějších slunečníků. Dámy a slečny pod nimi chrání svou tvář před ostrými slunečními paprsky, bledá pleť je totiž kritériem zdejší krásy. Něžné pohlaví proto bez slunečníku nepotkáte a já lituju, že jsme o ně u nás v Evropě my ženy ochuzeny. Je to totiž nádherný módní doplněk – Číňanky mění slunečníky asi tak jako my kabelky nebo střevíce – musejí ladit barvou, motivy a materiálem k oblečení.
Vedle slunečníků si všímáme také všudypřítomných bandasek, které mají chodci v rukou, cyklisti v košíku nebo zavěšené na řidítkách a pouliční prodavači vždy někde po ruce. Mají v nich nepostradatelný a nejoblíbenější domácí nápoj – čaj. Po ránu si do své bandasky nasypou oblíbenou směs a během dne ji jen zalévají horkou vodou, která je k dostání zdarma téměř všude. Naše sympatie si ale Číňané získají spíše tím, že mají v žebříčku pitných favoritů hned na druhém místě pivo.
A právě dobře vychlazený zlatý mok je cílem naší další vycházky – tentokrát noční. Pivo je k dostání v každém obchůdku, který jako by z oka vypadl našim vietnamským večerkám. Zažíváme ale opakované zklamání – chlazené nápoje nejsou k mání. Usedáme tedy na lavičku, popíjíme pivo o neuvěřitelné teplotě červnového pekingského vzduchu a užíváme si bezstarostnou náladu nočního velkoměsta.
Obchodní ruch se moc neliší od toho denního, ulice jsou, ale na rozdíl ode dne, přeplněné dělníky, kteří vyrazili jako armáda opravit to, co se přes den poničilo. Opodál, na zeleném plácku, sledujeme partu omladiny, která se vybavila monstrózním kazeťákem a repráky, odkud se rozléhá hlas Madonny. Všichni se smějí a tančí. To vůbec neruší skupinu starších žen naproti přes ulici, které se za doprovodu pomalé tradiční hudby něžně vlní s vějíři v ruce. Ozářené pouličními lampami vypadají jako víly. Cítím krásu zdejší spontánnosti, vnitřního klidu a radosti ze života a je mi líto, že se nic z toho nedá koupit, odvézt, darovat…
Text/foto: Andrea Fantová
Vložit nový příspěvekSouvisejicí články
Publikováno: 13.12.2018
Kéž bych jednou v životě mohl vidět Velkou čínskou zeď! Posteskli jste si takto už někdy? Já ano, když jsem jako malý listoval encyklopediemi nad obrázky nekonečně dlouhé zdi, která se táhla čínskými horami jak had. O pár let později se mi toto přání splnilo. A věřte, že procházet se po této magické zdi není vůbec nic nedosažitelného!
Publikováno: 6.10.2012
Opouštět provincii Qinghai a tím i pár dní života v minulém, občas i předminulém století, bylo pro citlivější povahy zvláště těžké. Zdejší zatím mnohkde panenská příroda, pyšné horské masivy, hluboká zelená údolí, rozlehlé suché pláně, miniaturní políčka, stáda jaků a barevná směsice národností, často neposkvrněných civilizací, nás okouzlily, ohromily, zanechaly otisk v srdcích Evropanů navždy.
Publikováno: 13.10.2012
Jsme v Šanghaji, metropoli opředené stovkami „nej“, tedy i v největším čínském městě. Jedno „nej“ jí ale určitě chybí – to historické. Šanghaj má na rozdíl od mnoha jiných čínských měst historii poměrně krátkou, po středověku tu není ani památky. Rybářská vesnice na břehu řeky Huangpu se zrodila teprve v 11. století a na vážnosti začala získávat až o šest století později.
Publikováno: 20.10.2012
Když jsem se na ni dívala večer z promenády koloniálního Bundu, okouzlila mě Perla Orientu svými ladnými tvary a dlouze jsem sledovala, jak se v pravidelných intervalech odívá do nových a nových barev. Ani nevím, která jí sluší nejvíce…
Publikováno: 27.10.2012
Druhý den v Šanghaji. Jsem do růžova vyspalá, apartmá, které mi čínské ministerstvo dopřálo v jednom z nejmodernějších hotelů ve čtvrti Pchu - tung, se nevyrovná snad ani nejluxusnějšímu dovolenkovému modelu.
Publikováno: 3.11.2012
Do zahájení světové výstavy zbývá necelých 11 měsíců.Tady v Šanghaji se slovo Expo skloňuje do omrzení. Blankytně modrý maskot výstavy Chaj – pao se na nás už rok před propuknutím výstavního blázince usmívá z výloh, plakátů, mrká na světelných tabulích a jednoho plyšového si dokonce přivezu domů.
Publikováno: 21.1.2013
Velká čínská zeď. Dlouhá zeď. Nekonečně dlouhá zeď. Mnoho jmen, a přece je pořád řeč o jedné a té samé zdi. Zdi, kterou ovšem zná snad každý, ať už žije kdekoliv. Pokud jste Číňan, je to zeď s velkým Z, jste na ni pyšný jako na národní symbol. A jak kdysi řekl Mao Ce-tung: „Kdo nikdy nevystoupal na Velkou čínskou zeď, není pravým mužem.“ Potažmo samozřejmě Číňanem.
Publikováno: 10.11.2012
Vůbec první čínské slovíčko, které jsem se naučila a také ho dodnes nezapomněla, je „pi-džo“. Pokud se vám zdá povědomé, nemýlíte se – ač diametrálně odlišný jazyk, pro oblíbený nazlátlý mok má foneticky velmi podobný název jako čeština a mnohé další slovanské jazyky. Pití piva je zálibou, kterou máme s Číňany rozhodně společnou.
Publikováno: 17.11.2012
V Číně se pije opravdu všechno, na co si jen vzpomeneme. Každodenním nápojem je neodmyslitelný čaj, ať zelený nebo černý, fermentovaný nebo polofermentovaný. Voda a stovky druhů nealkoholických nápojů patří k jídlu stejně jako pivo nebo velmi oblíbené tradiční rýžové víno. Na stolech zdejší „vyšší" třídy už ale nechybí ani víno z hroznů, nápoj donedávna velmi opomíjený.
Publikováno: 24.11.2012
Pohybovat se na druhé straně eurasijského kontinentu není pro méně znalé nic jednoduchého, obzvláště pak, pokud ho čeká osobní kontakt s čínskou rodinou, s obchodními partnery nebo politiky či úředníky. Na takový pobyt je dobré se alespoň trochu připravit, protože jinak vás čeká nejedno faux pas.
Publikováno: 5.1.2013
Projížďky i procházky po Šanghaji jsou nekonečnou studnicí poznávání nepoznaného, odlišného, ať je to kdekoli. Podaří se mi sednout si na půl hodiny na lavičku na jednom hodně frekventovaném bulváru a pozorovat cvrkot kolem sebe.
Publikováno: 19.1.2013
My už máme celé to vánoční martirium více či méně zdárně za sebou, následky silvestrovských oslav jsou zažehnané a nastoupily všední dny. Daleko na východě planety ale sváteční honička teprve vrcholí.
Publikováno: 26.1.2013
Naše putování po Číně bylo mimo jiné prošpikované spoustou formálních setkání, jak s vládními potentáty, tak s vedením různých firem, které se přes nás, evropské novináře, chtěly zviditelnit. Ve chvatu všech těch na minutu rozplánovaných sezení jsem vždy závěrem posbírala připravené vizitky a pečlivě je založila ke svým poznámkám.
Publikováno: 9.2.2013
Všichni už jsme si zvykli, že je Čína ověnčena stovkami superlativů a nej a nebudu přehánět, když odhadnu, že tuto škálu prvenství rozšiřuje minimálně jednou týdně o nějakou novinku.
Publikováno: 16.3.2013
Vyrazíme-li do Číny, je téměř nemožné minout její hlavní město – Peking. Peking plný stop minulosti, ale i Peking žijící přítomností a budoucností v každé ze svých širokých ulic i uzoučkých uliček. Peking plný výborného jídla, rušné dopravy... Takhle bychom mohli pokračovat donekonečna. Kde ale najít také chvíli klidu v hektickém velkoměstě?
Publikováno: 23.2.2013
Vulgarity a pornografie na internet nepatří. S tím bychom určitě mohli souhlasit, pokud by to ovšem nebyla jen zástěrka pro nekonečné drápy čínské internetové cenzury. Pod roušku ochrany národní kultury, zájmů a veřejného sociálního prospěchu se čínská vláda snaží skrýt tvrdé čistky.
Publikováno: 1.11.2014
V jednom ze svých dřívějších článků jsem se už, alespoň malinko, zmínila o jedné z čínských menšinových národností – o Chuejích (chuej-cu 回族). Nemohla jsem si vynachválit jejich kuchyni a jejich přátelské a vzdělané reakce, když se dozvěděli, odkud pocházím.
Publikováno: 29.9.2012
Putování po Číně s sebou nese nekonečnou škálu dojmů, vjemů, zážitků a překvapení, pro Evropana často zahalených pod roušku tajemna, mnohdy ale pouhé nevědomosti. Já jsem si z této země odvezla vévodící pocit – Čína je neuvěřitelně barevná. Barevná od fádní uniformní šedi až po nádherné duhové kombinace.
Publikováno: 22.9.2012
Klasické čínské koberce popsal už Marco Polo ve svých cestopisech, ve světě přesto nejsou ještě dnes příliš vidět a ví se o nich málo. Těším se, že naše návštěva továrny na výrobu koberců v provincii Qinghai, na okraji metropole Xining, rozšíří moje obzory. Život zdejších dělnic zasunuji hlouběji do podvědomí a snažím se vnímat krásu kolem sebe.
Publikováno: 15.9.2012
Jsme stále na dalekém severozápadu Číny, v kraji, který je protkaný tibetskou kulturou a historií. Po hutných dávkách nám naši pekingští hostitelé servírují návnady, které mají nevědoucí Evropany přesvědčit o zájmu centrální vlády na rozvoji qinghajské zaostalé ekonomiky, zvyšování životní úrovně obyvatel a zároveň podpoře zachování všech atributů původní kultury.
Publikováno: 12.5.2012
Konečně Peking. Naše novinářská parta se probojovala sérií bezpečnostních kontrol a ocitáme se v nekonečné letištní hale. Pocit, že nás zdejší dav pohltí, je ale lichý. Vzápětí vidíme rozesmátou čínskou slečnu s mávátkem a za pár minut sedíme všichni v luxusním klimatizovaném autobusu.
Publikováno: 23.6.2012
První kulinářský zážitek v Číně mě příliš nenadchl. Nádherný pětihvězičkový hotel, spousta povyku při příjezdu naší novinářské delegace - úklonou a mávnutím vějíře nás vítaly krásky v tradičním oděvu, od stolu jsme se kochali nádherou atria s jezírkem a exotickými ptáky, z reproduktorů se linula příjemná hudba a my, unavení po náročném letu s žaludky natěšenými na první čínskou lahůdku.
Publikováno: 30.6.2012
Peking je pro nás bělochy koncentrací paradoxů. Nekonečné mrakodrapy, luxusní obytné rezidence, supermoderní obchody všech světových značek na jedné straně a pak tisíce artefaktů staré čínské kultury. Nás zajímá obojí, to tradiční je ale mnohem lákavější.
Publikováno: 7.7.2012
Návštěva pekingského trhu s potravinami a poživatinami všech druhů, tvarů, pachů, původu často neznámého a životnosti ještě nebezpečně dlouhé nás opravdu na chvíli omráčila a poklidně bloumající čínští obchodníci civěli na blondýny, které se pohybují tempem maratonského běžce. Uf. Jsme pryč a jako zázrakem se před námi vyloupne příjemně známá cedule „Starbucks Coffee“.
Publikováno: 14.7.2012
Čínská píle a disciplína nás provázela na každém kroku a návštěva pekingské Univerzity zahraničních studií ji jen potvrdila. Tady jsme měli šanci ocenit i další typickou vlastnost Číňanů – přizpůsobivost.
Publikováno: 21.7.2012
Po čtyřech dnech strávených v Pekingu jsme sbalili kufry a spolu s našimi průvodkyněmi nasedli do letadla. Před námi je velká neznámá – přesouváme se do jedné z nejchudších provincií Číny na západ až k tibetským hranicím. Překvapení nečeká jen nás, ale i naše pekingské slečny – navštíví Qinghai poprvé v životě.
Publikováno: 28.7.2012
Ranní pohled z okna hotelu v Xiningu odhaluje úchvatný horizont. Město je lemované vysokými horami, nad kterými září slunce a já se nesmírně těším na dnešní putování, které má chvílemi kopírovat někdejší obchodní tepnu mezi Asií a Evropou – Hedvábnou stezku. To, že si smočím nohy ve Žluté řece, mi přijde stále ještě jako science fiction.
Publikováno: 4.8.2012
Náš autobus uhání po dokonale hladké dálnici, na které sem tam potkáme člověka v klobouku, s šátkem přes obličej a koštětem v ruce – je sám, široko daleko ani památka po civilizaci, vysoké hory po obou stranách a on zametá krajnice.
Publikováno: 11.8.2012
Náš autobus se konečně dokodrcal na konec dlouhatánské jílové polní cesty, ve kterou se zhruba před hodinou změnila jako mávnutím kouzelného proutku moderní šestiproudá dálnice. Mé obavy, že skončíme na střeše, se naštěstí nenaplnily, projeli jsme posledním lesíkem a před námi se vylouplo fotbalové hřiště zprava a zelený dvůr zleva. Všemu vévodila přízemní ošuntělá, omlácená šedivá budova - škola.
Publikováno: 18.8.2012
Jsme už třetí den pohlceni kouzlem západní Číny a vědomí, že máme někde „za zády“ Tibet, je pro nás „ošklivě“ řečeno atraktivní. Tam se pod hlavičkou čínského Ministerstva zahraničí rozhodně nepodíváme, přesto ale tibetskou kulturu potkáváme na každém kroku.
Publikováno: 25.8.2012
Provincie Qinghai mě okouzluje na každém kroku, nebo spíše na každém ujetém kilometru. Směsice buddhismu a muslimského světa pokorně vegetující pospolu je neuvěřitelně zajímavým jevem, obzvláště pro novináře z daleké, zrychlené, často neosobní a netolerantní Evropy. Tentokrát míříme do údolí, které skrývá oblast Rebkong, centrum tibetského umění v provincii.
Publikováno: 1.9.2012
Náš autobus opět uhání po nové dálnici, o které jsem se dočetla, že byla postavena snad z jediného důvodu – aby se zpřístupnil tibetský buddhistický klášter Ta´er. A opravdu, tentokrát nás nečeká žádná kostitřasá polní cesta a pohodlně parkujeme přímo před branami rozsáhlého komplexu na úpatí zelenavého pohoří.
Publikováno: 8.9.2012
Klášter Ta'er stojí na svém místě pod horami nedaleko hlavního města provincie Qinghai už od roku 1560. Hlavní křídla září barvami, hemží se mnichy, ale budovy s kudrnatými střechami, které stojí výš v kopcích, už tak živě nevypadají. V minulosti tu prý žilo asi 3 000 mnichů. Dnes jich tu je pětina.
Publikováno: 19.5.2012
Být v Číně a nenavštívit Velkou čínskou zeď se rovná barbarství. V oficiálním programu, který pro nás čínská vláda sestavila, je tento výlet přesto jen alternativní a musíme si ho vyloženě zasloužit. Od časného rána proto sedíme v rudém sále sídla Komunistické strany Čínské lidové republiky a tváříme se, že posloucháme propagandistické referáty zapálených řečníků.
Publikováno: 26.5.2012
Světová média dnes svorně hlásají, že čínská státní televize CCTV vítězně dokončila svůj závod a slavnostně otevřela své nové sídlo v Pekingu. Futuristicky vyhlížející budovu, která má symbolizovat nástup Číny na světovou scénu, už novináři překřtili - díky nevšednímu tvaru se jí k nemilosti Číňanů ve světě přezdívá "Velké boxerky".
Publikováno: 2.6.2012
My „vyvolení" jsme čínskou megalopoli probrázdili z velké části luxusním klimatizovaným autobusem s usměvavým švihákem za volantem. I to už patří ke zdejšímu standardu, určitě však jen pro nepatrnou skupinku domorodců a pak samozřejmě pro movité turisty.
Publikováno: 25.2.2012
Dávné město Xian nebo také Si-an je staré asi 3000 let. Je jedním z nejvýznamnějších míst celé čínské historie, neboť právě tady sídlilo 11 čínských císařských dynastií. V době, kdy byl Peking pouhou osadou, zářil zlatý Si-an pestrými barvami chrámů, širokými bulváry a architektonickými výstřelky.
Publikováno: 5.9.2010
Pokud se chcete na chvilku zapomenout na místě, kde čas běží trochu jiným tempem, kde každodenní shon a stres nemá celkem žádnou šanci, pak jste na správné adrese. Yangshuo. Na čínské poměry, v malém městečku, ležícím v přírodním krasu na řekách Li a Yulong.
Souvisejicí fotogalerie
Foto: Amy Challen a Jan Lidmaňský