Čína: pohledem novináře XV: Thangka

Zatímco čínská kulturní revoluce znamenala pro tibetskou kulturu téměř záhubu, dnes, určitě pod tlakem západu a ve snaze deklarovat vstřícnost „problematickému“ Tibetu, se Peking snaží tuto kulturu, její zachování a rozvoj podporovat. Abychom o tom věděli a v Evropě to šířili, máme na programu návštěvu učiliště tradičního tibetského malířství - thangky.

Uvítá nás menší nízká budova schovaná v zahradě, příjemné prosklené atrium a ve dveřích mnich středního věku, kterého zdobí jediný předmět – zlaté brýle. Absolvujeme nezbytné oficiality a vstupujeme rovnou do dílny, která mě oslní explozí barev na obrazech. Panuje tu poklidná pracovní atmosféra. Studenti i jejich učitelé – mniši – sedí buď na zemi, nebo na různě vysokých židličkách, každý s jemným štětečkem v ruce, někdo i v ústech, a malují.

V další části místnosti sedí dva chlapci, kterým nemůže být víc než sedm, osm let. Každý má v jedné ruce kalíšek, v druhé jakési tlukadlo a míchají barvy. Typická funkce učedníčků, jakou my už vlastně dávno neznáme. Škála barev, které před chlapci na zemi nabízejí desítky kalíšků, je neuvěřitelně pestrá. Začínám se vyptávat a průvodkyně ochotně překládá.

Dozvím se, že jsme v učilišti, kde se mladí mniši i děti školou povinné učí od mistrů dávnému tibetskému umění – malbě thangka, která doprovází kulturu Tibeťanů už po více než tisíc let. A co je hodně zajímavé – téměř beze změny technik. Barvy se stále míchají ručně, zásadně z přírodních materiálů. Podkladem zůstává bavlněné plátno nebo hedvábí a pravidla pro vlastní kresbu vycházejí ze staletých tibetských knih.

Prohlížím si thangku, které vévodí obraz bohyně s mnoha páry rukou. Před plátnem sedí na vysokánské stoličce mladá dívka – maluje motivy v horní části obrazu, který má při pohledu zblízka předkreslený systém souřadnic a mezi nimi různé značky. Co znamenají? Dívka mi vysvětlí, že jí obraz předkreslil mistr a jejím úkolem je dodržet pravidla výjevu, která udávají právě pro nás nerozluštitelné znaky. Pak už je ale vše na její nápaditosti a každé finální dílo je proto jedinečné.

Zapovídám se s mladou malířkou a dozvím se, že na své thangce pracuje už tři měsíce a ještě jí to pár týdnů potrvá. Její thangka není určena k náboženským úkolům, proto bude hotová relativně brzy. Kdyby tomu bylo naopak, celý proces se protáhne až na dvojnásobek, protože se na plátno pod barvu vpisují modlitby a mantry.

Studentka vypadá spokojeně a vděčně a pochvaluje si, že dostala skvělou příležitost vyučit se umění, které má velkou budoucnost. Opodál postává mistr a zapojuje se: „Thangky potřebujeme v našich buddhistických klášterech – meditujeme s nimi, chrání nás, jsou učebním materiálem, ale dnes je to i zajímavý obchodní artikl. U vás na západě se za thangky platí obrovské peníze."

Netuším, že se dají thangky najít i na našem trhu s uměním, na jejich cenu se raději ani neptám, a tak procházím od malíře k malíři (někdy pracují na obrazu ve dvou i ve třech) a postoupím do „klenotnice“.

Jsem v boční místnosti, která je od země až po strop vyzdobena obrazy na plátně. Jako živí se na mě zubí, šklebí nebo usmívají různí bohové, bůžkové, bohyně, jogíni, Buddha vévodí mnoha thangkám, které znázorňují výjevy z jeho života. Jsou tu i nádherné mandaly a nazaměnitelné kombinace barev jsou úžasným estetickým zážitkem.

Dokážu si představit, že by mi jeden z tibetských obrazů zdobil stěnu a vnímám neuvěřitelnou pozitivní sílu, náboj a energii, která z maleb čiší. Stejná nálada je v této pro nás silně exotické škole cítit i mezi studenty a mnichy. Bohužel už je čas odjezdu, takže udělám pár posledních snímků, sborem zamáváme školačkám vykloněným  z okna a odjíždíme se duševně ještě více povznést do buddhistického kláštera.

Text/foto: Andrea Fantová