Čína: pohledem novináře XVII: Klášter Ta'er 2

V 50. letech totiž Číňané a Mao Ce-tungova „kulturní revoluce“ nemilosrdně zničili vše staré, tradiční a náboženské, co nezapadalo do jejich představy ideální komunistické společnosti. Tibetské buddhistické kláštery se svými hluboce zakořeněnými náboženskými tradicemi se staly jedním z hlavních terčů systematického „vymítání ďábla“. Mao Ce-tungovy Rudé gardy nechaly stát pouhý zlomek  klášterů a všechny ostatní byly i s částí svých obyvatel pohřbeny.

S rekonstrukcí zdevastovaných buddhistických sídel se začalo až v 80. letech minulého století. Čínská vláda se v rámci „otevírání západu“ pustila i do snahy o „zachování a rozvoj původní tibetské kultury i náboženství“. Opravy staletých paláců rozhodně nefrčí tak rychle jako stavby dálnic a železnic, výsledek je ale přeci jen vidět a my novináři jsme tu opět od toho, abychom doma hlásali, jak se Peking stará.

Klášter Ta´er patří k jedněm z těch, do kterých se investovalo hodně. Navíc, jak nám zdůrazňuje průvodkyně, dostává na svůj provoz štědrý obnos od státu a samotní věřící taky nejsou lakomí. Zdrojem financí jsou jistojistě i turisté – najdeme tu dokonce i velký obchod se suvenýry a kavárnu s terasou a výhledem do kraje.

Typickou výzdobou jsou sošky Buddhy ve žluté čepici, které vypodobňují Congkhapu, zakladatele sekty Žlutých čepic, jejíž hlavou je dnes dalajláma. Congkhapa se narodil sto let předtím, než se začal budovat klášter, a to právě v místě jeho rodiště. Nejkrásnější a nejcennější chrám komplexu má pozlacenou střechu – sluníčko tu odráží paprsky od 100 kilogramů zlata. Bez tmavých brýlí se ten pohled ani nedá snést.

Kochám se vší tou krásou, ale pozlátka už bylo dost a turistů na qinghajské poměry také. Chci vidět něco víc a vím, kam se vydat. Nenápadně se vytratím ze skupinky kolegů a vydám se po nejbližších kamenných schodech směrem do kopce. Po pár krocích už si užívám úžasný panoramatický pohled a těším se, co uvidím úplně nahoře, mimo všechny hlavní paláce, chrámy a cesty.

Po obou stranách schodiště stojí domky, terasovitě nastavěné nad sebou. Na jejich opravu zatím asi peníze nevyzbyly – jsou otlučené a vybledlé, o to víc mě berou za srdce. Stoupám nahoru úplně sama, vypadá to, že tu nikdo nežije, potkávám jen pár zrzavých koček na římsách. Konečně poslední schod a já se ocitám v obyčejné zahradě, kde se pasou ovce, a v dálce vidím tři stařičké mnichy, kteří sedí pod stromem. Nechci je vyrušit, tak se jen kochám výhledem a užívám si poklidnou atmosféru jakoby stranou od civilizace, která je pár metrů pod námi.

Pohled na hodinky je neúprosný, za pár minut máme odjezd. Ještě jednou se tedy otočím a klušu po schodišti zpátky. Najednou míjím uzoučkou uličku za jedním z domečků, kterou se pomaličku pohybuje letitý mnich. Je shrbený, nevidí mě, myslím si, namířím objektiv a cvaknu, nemůžu odolat. Zvuk foťáku mě ale prozradí a než se vzpamatuju, prolétne mi těsně kolem hlavy obrovský kámen a mnich začne hlasitě nadávat a hrozit. Utíkám, co mi nohy stačí, nechtěla jsem ho urazit, ale reakce mě opravdu šokovala – stačilo pár centimetrů a měla jsem díru v hlavě. Jak je vidět, i buddhističtí mniši se dokážou pěkně rozzuřit.

Text/foto: Andrea Fantová