Čína: SIA-CHE: klášter Labrang
Publikováno: 14.9.2013
Už byl večer, když jsme opustili naši ubytovnu a vydali se směrem ke klášteru Labrang. Jedná se o jeden ze šesti hlavních klášterů sekty Gelugpa tibetského buddhismu, známé také pod označením „sekta Žlutých čepic“.
Byl založen už na počátku osmnáctého století a v dobách jeho největšího rozkvětu zde žilo více než 4000 mnichů. Dnes tento počet klesl na méně než polovinu, přesto má klášter své nezaměnitelné kouzlo a denně jej navštěvují jak věřící buddhisté z Číny i celého světa, tak turisté.
A takovými turisty jsme nyní byli i my. Největší nápor návštěvníků však už očividně pominul a z celého komplexu byl cítit zvláštní klid a mír. Procházeli jsme nevydlážděnými uličkami mezi domky nalepenými na sebe a zdravili kolemjdoucí mnichy. Vypadali důstojně a tak nějak starobyle (než ovšem ze záhybů svých rouch začali vytahovat nejnovější dotykové mobily). Nikdo po nás dokonce ani nechtěl vstupné, zřejmě už bylo skutečně pozdě. Nerušeně jsme si tedy prohlíželi všechno, na co jsme narazili. Od obyčejných obydlí až po honosné svatyně.
Z jednoho dvora se ozývaly podivné zvuky, a tak jsme potichu nahlédli. Mniši „žlutočepičáři“ utvořili hloučky, vykřikovali a tleskali dotazovanému před obličejem. Inu, svérázná forma zkoušky...
Na celý kraj začínala padat tma. Slunce pomalu zapadalo a ozařovalo zlatě zdobené střechy svatyní. Všudypřítomné kočky se vyhřívaly v posledních paprscích, mniši na nás dobromyslně kývali a my odhalovali další a další zákoutí. Byla už tma, když jsme se vraceli na naši ubytovnu, a začínaly padat první dešťové kapky. Ponuré nebe dávalo tušit, že to nebudou kapky poslední, takže jsme měli doopravdy štěstí – jen si představte prašné cesty, když na ně prší celou noc...
Na ubytovně panoval čilý ruch. Divocí Tibeťané si ve vedlejším pokoji připíjeli a na nás se dívali celkem nevraživě. Je a majitele obměkčila až ukázka různých měn – české koruny, eura, dolary, zkrátka zbytky, které jsme našli v peněženkách. Zuřivě nad nimi rokovali – nutno říct, že s počty si asi kdysi ve škole hlavu nelámali – a dohadovali se, která má jakou hodnotu. Nakonec nás nechali jít v klidu spát. Netrvalo dlouho a usnuli jsme, jako když nás do vody hodí. A to téměř doslova. Na okna bubnoval déšť a na nás čekalo další dobrodružství.
Text/foto: Hana Bašová
Vložit nový příspěvekSouvisejicí články
Publikováno: 15.3.2014
Předchozí den v Čchü-fu nás bohužel ve srovnání s místy, která jsme už navštívili, příliš nezaujal. Možná kdyby kolem hrobky velkého Konfucia nestály davy fotek chtivých Číňanů a kdyby za projití hřbitova rodiny Kchungů nebylo požadováno vstupné za lidových 40 jüanů, byl by výsledný dojem o malinko lepší.
Publikováno: 14.12.2013
Když jsme zakoupili lístky, které nám zaručovaly, že budeme moci odjet z národního parku Čang-ťia-ťie, ani jsme neprotestovali, když jsme zjistili úplný stav věcí: ve znacích natisknutý nápis wu-cuo celkem jasně říkal, že se s největší pravděpodobností během cesty neposadíme.
Publikováno: 7.12.2013
Rozhodli jsme se dát parku ještě jednu šanci a začít z druhého konce – od jihu. Také jsme dodrželi naše rozhodnutí vyhýbat se schodům, a tak jsme se dali cestou podél řeky.
Publikováno: 30.11.2013
První naše dojmy z národního parku Čang-ťia-ťie tedy nebyly přímo pozitivní. Pozitivní ovšem nebyly ani dojmy následující. U vchodu jsme potkali ženštinu, která vehementně nabízela úžasné ubytování v hotelu přímo v parku za cenu, o kterou jsme i v neturistických oblastech museli smlouvat.
Publikováno: 23.11.2013
Po devítihodinové jízdě vlakem jsme vystoupili na nádraží v Kuej-jangu, hlavním městě provincie Kuej-čou. Jaké bylo naše překvapení, když se nás nepokusil porazit horký závan venkovního vzduchu jako v Čchung-čchingu! Nedá se sice říct, že by nebylo vedro, ale foukal mírný vítr a celkově bylo o mnoho příjemněji.
Publikováno: 16.11.2013
Na další den jsme se utvrdili v tom, že dopátrat se v Číně směru, kterým chcete jít nebo jet, není vůbec jednoduché. Jestli tady totiž něco frčí, je to koncept mien-c' – tváře. Určitě máme něco podobného i v Čechách – jde zkrátka o to, že nechcete ztratit před druhými lidmi tvář.
Publikováno: 9.11.2013
Vlak K625 z Čcheng-tu do Čchung-čchingu byl poměrně... zajímavý dopravní prostředek. Protože ale bylo zapnuté jen každé druhé světlo a protože jsme byli k smrti utahaní, jen jsme se složili na sedadla (netradičně prázdná, vytrvalo jen pár nejodhodlanějších). Nerozhlíželi jsme se nalevo ani napravo, protože nevědomost je někdy základem úspěchu, a usnuli jsme neklidným spánkem.
Publikováno: 2.11.2013
Čcheng-tu už jsme oba znali poměrně dobře, a tak jsme se po důkladném spánku vydali do bambusového parku u univerzity, kde jsem studovala. Posilněni sladkým vodním melounem jsme vytyčili další cíl: mešita na západ od náměstí Tchien-tu.
Publikováno: 26.10.2013
Cesta do Sung-pchanu trvala asi tři hodiny. Jakmile jsme vystoupili z autobusu, uvědomili jsme si, že jsme v super turistické oblasti. Ačkoliv se noc ještě neblížila, už předem jsme se obávali předraženého ubytování.
Publikováno: 21.12.2013
Jak jsme se předchozího dne nad talířem la-mien usnesli, tak jsme také udělali. Hned ráno jsme nasedli na městský autobus k řece Siang-ťiang. Jakmile jsme vystoupili, spatřili jsme náš cíl – ostrov Tung-čou. Jelikož se skutečně jedná o ostrov, jediná přístupová cesta je právě po řece.
Publikováno: 28.12.2013
Kolem sedmé hodiny ráno druhého dne jsme se ocitli v Nan-čchangu, hlavním městě provincie Ťiang-si, ve městě s bohatou historií.
Publikováno: 8.3.2014
Při procházení deníku jsem objevila tuhle poznámku: „Čchü-fu, příjezd okolo 00:00“. Moc dobře se na tu chvíli pamatuji. Bylo poměrně chladno, tma jako v pytli, a hned u východu z nádraží se na nás vrhli ziskuchtiví taxikáři. Už z principu bylo třeba je odmítnout. Pak ovšem nezbývalo než doufat, že neměli pravdu a že se dá ubytování sehnat i v okolí nádraží...
Publikováno: 1.3.2014
Ačkoliv už jsem se chystala líčit, kterak jsme v Che-ce k ubytování přišli, neměla bych opomenout ani cestu vlakem. Seděli jsme v mírně přeplněném vagónu a povídali si česky, což samozřejmě upoutalo pozornost našich spolucestujících. Naproti nám seděla parta neustále se smějících pánů, kteří nás hodnou dobu sledovali, až se nakonec odvážili zeptat, odkud že to vlastně jsme.
Publikováno: 15.2.2014
Další den strávený v Kchaj-fengu byl ve znamení duchovna. Navštívili jsme nejprve asi pět mešit, protože v Kchaj-fengu je početná komunita čínských muslimů. Překvapil nás také zanedbaný polorozbořený kostel, v němž probíhalo svatební focení. Celý okruh jsme završili buddhistickým chrámem.
Publikováno: 8.2.2014
V Kchaj-fengu se nám líbilo od samého začátku. Tedy, zase abych nepřeháněla, úplně od začátku ne, protože jsem jako rozmazlená holka ze Západu prskala nad faktem, že v hotelu v našem pokoji po předchozích hostech ani nezametli.
Publikováno: 25.1.2014
Náš spánek byl tu noc sice přerušovaný, ale i přesto poměrně osvěžující, a tak jsme neváhali a brzy zrána vyrazili prozkoumat další památky v Po-čou. Tiše jsme doufali, že čím dříve vstaneme, tím menší horko nás bude provázet.
Publikováno: 18.1.2014
Cesta do Po-čou se ukázala jako poměrně zábavná záležitost. Na rozdíl od vlaků v Číně nefrčí autobusové řády na internetu, nejspíše proto, že – alespoň podle vysvětlení, které mi bylo podáno – autobusy jsou soukromé.
Publikováno: 11.1.2014
Už o našem příjezdu věděl i místní policista, takže jsme se mohli bez obav potulovat městem. Šou-sien je obývaný poměrně velkou komunitou Chuejů, které jsme si oblíbili nejenom díky jejich kultuře, ale i díky jejich milému přístupu. Vydali jsme se tedy do ulic a pátrali po jejich mešitách.
Publikováno: 4.1.2014
Vlak, přestože působil velmi, velmi unaveným dojmem, nás v pořádku dovezl do Che-feje, hlavního a největšího města v provincii An-chuej.
Publikováno: 19.10.2013
Lao-pan našeho hotelu (dá-li se naše obydlí nazvat hotelem) se zapřísahal, že autobus do naší další destinace - Žuo-er-kaj (městečka známého také pod jménem Zoige) jede o půl sedmé ráno.
Publikováno: 12.10.2013
Počasí jako by nás chtělo odměnit za útrapy předchozího dne, a tak jsme se probudili do slunečného rána. Zjistili jsme také, že přes noc úplně rozkopali hlavní cestu ve vesnici, takže jsme si zvesela zaskákali přes nově vzniklé příkopy.
Publikováno: 13.2.2012
Čína – země neomezených možností, země, která na rozdíl od vyspělého světa roste a jejíž hospodářský růst se v současném světě jeví jako zázrak. Země s mnoha kulturními a historickými památkami, země, která posílá člověka do vesmíru. Nicméně také země, která nerespektuje lidská práva, země, kde vládne diktatura, sice označovaná jako komunistická, avšak s velmi markantními kapitalistickými prvky.
Publikováno: 1.2.2014
Po-čou se s námi rozhodlo rozloučit stylově. Vypravili jsme se ke chrámu Mu-lan cch', tedy chrámu, který měl sloužit uctění památky slavné čínské hrdinky Mu-lan. Možná někteří zaslechli její jméno díky slavné Baladě o Mu-lan. Mu-lan je dodnes vzorem tradiční čínské synovské (a dceřinné) oddanosti (čínsky siao).
Publikováno: 9.3.2013
Také znáte ten pocit, když chcete najednou zkusit něco nového a vyrazit jen tak za dobrodružstvím? Po lednu stráveném v Pekingu se nám po Číně zastesklo natolik, že jsme našli výhodné letenky a rozhodli se vyrazit na léto opět do Říše středu.
Publikováno: 28.9.2013
Je horko. Sedíme v autobusu a namačkaní u okénka se snažíme osvěžit proudícím větrem. Dálnici co chvíli vystřídá prašná cesta s nesčetnými výmoly. Celí naklepaní vystupujeme na krátkou zastávku v městečku Lin-sia.
Publikováno: 5.10.2013
Cesta autobusem ubíhala vcelku rychle, obloha se začínala vyjasňovat a nám se otevřel pohled do překrásné široširé krajiny. Čím dál víc jsme se nořili mezi vysoké horské štíty porostlé trávou, kterou spásala stáda jaků a hbitých koz.
Publikováno: 29.9.2013
Za deště jsme po prohlídce kláštera Labrang usínali a za deště jsme se také probouzeli. Byli jsme celkem rádi, že jsme se rozhodli opustit náš původní záměr přespat ve stepi.
Publikováno: 21.9.2013
Z Pching-liangu nás čekala cesta do dalšího města v provincii Kan-su – do Tchien-šuej. Název tohoto města doslova znamená „nebesa – voda“ (天水), a byla to první myšlenka, která nám vytanula na mysli, když jsme po neuvěřitelně dlouhé jízdě autobusem skočili rovnou do kaluže vytvořené vytrvalým deštěm.
Publikováno: 15.6.2013
Peking – Ta-tchung – Hohhot... a následovat měl Jin-čchuan. Omámení radostí, že se nám vůbec lístek na vlak podařilo sehnat, nijak blíž jsme ho nezkoumali.
Publikováno: 16.3.2013
Vyrazíme-li do Číny, je téměř nemožné minout její hlavní město – Peking. Peking plný stop minulosti, ale i Peking žijící přítomností a budoucností v každé ze svých širokých ulic i uzoučkých uliček. Peking plný výborného jídla, rušné dopravy... Takhle bychom mohli pokračovat donekonečna. Kde ale najít také chvíli klidu v hektickém velkoměstě?
Publikováno: 20.5.2013
Z Pekingu do Ta-tchungu. Z Ta-tchungu do Hohhotu, hlavního města Vnitřního Mongolska, naší druhé zastávky na cestě Čínou. Vybaveni instantními nudlemi (které se čínsky příhodně jmenují fang-pien-mien, doslova „pohodlné nudle“) čekáme na Ta-tchungském nádraží a v ruce vítězoslavně třímáme lístky, na nichž stojí ve znacích napsáno jing-cuo („tvrdá sedadla“).
Publikováno: 21.1.2013
Velká čínská zeď. Dlouhá zeď. Nekonečně dlouhá zeď. Mnoho jmen, a přece je pořád řeč o jedné a té samé zdi. Zdi, kterou ovšem zná snad každý, ať už žije kdekoliv. Pokud jste Číňan, je to zeď s velkým Z, jste na ni pyšný jako na národní symbol. A jak kdysi řekl Mao Ce-tung: „Kdo nikdy nevystoupal na Velkou čínskou zeď, není pravým mužem.“ Potažmo samozřejmě Číňanem.
Publikováno: 23.3.2013
Cesta z Pekingu do Ta-tchungu proběhla hladce. Dorazili jsme chvíli před půlnocí a město bylo nezvykle tiché a osiřelé. Jako kdyby se tudy prohnala zuřivá vichřice a smetla všechno živé. Dokonce ani lampy nesvítily, což nám značně ztížilo orientaci, můžeme-li o něčem takovém mluvit za předpokladu, že nemáte ani mapu daného místa.
Publikováno: 25.2.2012
Dávné město Xian nebo také Si-an je staré asi 3000 let. Je jedním z nejvýznamnějších míst celé čínské historie, neboť právě tady sídlilo 11 čínských císařských dynastií. V době, kdy byl Peking pouhou osadou, zářil zlatý Si-an pestrými barvami chrámů, širokými bulváry a architektonickými výstřelky.
Publikováno: 27.5.2013
Když se vydáte do Hohhotu, je téměř nemožné nenavštívit proslulou mongolskou step. V okolí Hohhotu jich je samozřejmě nespočet, vybrali jsme z nich step Si-la-mu-žen. Nasedli jsme do autobusu s batohy a spacáky a za necelé dvě hodiny nás řidič vyklopil uprostřed ničeho.
Publikováno: 29.6.2013
Jednou z velkých turistických atrakcí provincie Ning-sia jsou královské hrobky asi 35 kilometrů od centra Jin-čchuanu. A protože se očividně jednalo o památku, kterou jednoduše navštívit musíte, vypravili jsme se tam brzy po našem ubytování. Po chvíli pátrání jsme objevili autobus, který měl jet na Si-sia Kuang-čchang, čili doslova na „náměstí západní Sia“.
Publikováno: 29.7.2013
Jak už bylo řečeno v předchozím článku, Jin-čchuan je hlavním městem Ning-sia, autonomní oblasti národnosti Chuej. O Chuejích by se dalo zjednodušeně říci, že se jedná o čínské muslimy. Poznáte je zpravidla na první pohled: muži, stejně jako ženy, nosí typické čepičky.
Publikováno: 7.9.2013
„Vstávat, vstávat, vystupovat, jsme v Pching-liangu!“ Člověku chvilku trvá, než se probudí natolik, aby si uvědomil, že to není sen, ale že se ho čínský průvodčí pokouší upozornit, že je tam, kam si přál dojet, a je na čase opustit vyhřáté místečko v lůžkovém vagónu.
Publikováno: 5.9.2010
Pokud se chcete na chvilku zapomenout na místě, kde čas běží trochu jiným tempem, kde každodenní shon a stres nemá celkem žádnou šanci, pak jste na správné adrese. Yangshuo. Na čínské poměry, v malém městečku, ležícím v přírodním krasu na řekách Li a Yulong.
Souvisejicí fotogalerie
Foto: Amy Challen a Jan Lidmaňský