ČR: Most - úděl jednoho města III. aneb létající kostel podruhé

Je však jedna památka, která tyto dvě etapy života jednoho města spojuje. Jak víme z předchozích dílů našeho severočeského putování, je tím středobodem stavba děkanského chrámu Nanebevzetí Panny Marie.

Z minulých dílů také víme, že v rámci projektu jeho záchrany vzniklo více než 10 variant, počínaje podkopáním, rozebráním či zpevněním a ponecháním chrámu na původním místě. Poslední a de facto jedinou realizovatelnou možností bylo část kostela - historicky nepříliš významnou věž - rozebrat a zbytek nesmírně cenného torza přesunout o více jak 800 metrů dál, do areálu špitálu svatého Ducha. Přesun monumentálního trojlodí nad nímž se jakoby vznáší pozdně gotická emporová klenba. Mistrovským dílem jsou i dvě kamenná schodiště, nemluvě o 17cti metrovém oltáři z let 1735-1739, za jehož vznikem stojí sochař Bartoloměj Eder. Autorem oltářního obrazu z roku 1773 je pak Josef Kramolín, jehož pozdně barokní díla zdobí nejednu ze sakrálních staveb.

Přípravy přesunu, vytvoření depozitáře, vyklizení a pečlivá archivace mobiliáře kostela započaly již v roce 1970. V následujících letech proběhlo hned několik pečlivých archeologických průzkumů, následovaných podrobnou geologickou studií podmínek pod kostelem a na trase jeho budoucího přesunu, jelikož zamýšlená trasa vedla přes již dávno zasypaný důl Boží požehnání, jehož případná nestabilita podloží by mohla skončit katastrofou. Série testů a úprav již vyklizené stavby skončily rozebráním kostelní věže, jejíž historická hodnota po úpravách z počátku dvacátého století nebyla natolik významná, aby se její nákladná sanace vyplatila. Vnitřek trojlodí byl zpevněn ocelovou příhradovou konstrukcí, která sevřela kostel doslova zevnitř i zvenčí, čímž došlo k souměrnému rozložení 9600 tun obvodového zdiva, které společně s betonovým věncem dosáhlo transportní hmotnosti 12 000 tun! Po této části operace bylo nutné přejít k části nejnáročnější, tedy vybudování samotné dráhy, tvořené 160 metrovým speciálně tvrzeným kolejištěm, které bylo po každém zdolaném úseku demontováno a opět, celkem pak 5x, znovu složeno před pojíždějícím kolosem.

Kostel byl usazen na 53 transportních hydraulických vozíků, jenž spolu se čtyřmi výložnými rameny řídily pohyb, tedy tažení celé stavby. Velín, v podobě prosklené kukaně, byl umístěn přímo v kostele, z něj se pak také řídila nekonečná soustava hadic, kabelů, pístů a elektromagnetických čidel, jejichž reakce zpětně ovládala automatizovanou činnost hlavního počítače, řídícího spolu s inženýry celou akci. Přípravy tak trvaly bezmála 5 let. Po terénních úpravách a zpevnění v podloží v místě nového uložení chrámu již nic nebránilo startu tohoto unikátního "závodu" na 841 metrů.

Dne 15. září 1975 započalo zvedání a nakládka celého objektu, aby se 30. září, deset minut před polednem, dal kostel konečně po pěti letech do pohybu. Nepřetržitý posun rychlostí 1,2 až 3,2 cm za minutu byl možná téměř neznatelný, ale za necelý měsíc, 27. října, byl v 9 hodin ráno kostel konečně na svém místě... po 646 hodinách, tedy 27 dnech nepřetržitých směn, mravenčí práce a přemíry koncentrace všech zůčasněných odborníků.

Následné znovuvybudování střechy, nové věže, veškeré interiérové práce na výzdobě a renovaci, prostě veškeré nutné práce trvaly bezmála 13 let, aby se roku 1988 chrám opět otevřel veřejnosti.

Zajímavostí je mimo jiné to, že přesunem došlo i ke změně orientace celé stavby, která již nesměřovala svým oltářem k východu, ale k jihu, což k vedlo značným církevním rozporům a zdráhání kostel vůbec vysvětit. Vysvěcení se tak děkanský chrám dočkal až v červnu roku 1993.       

Více se však dozvíte při samotné návštěvě, která rozhodně stojí za to!

Dokument, s mnoha technickými detaily náročného přesunu, lze shlédnout zde.

Otevírací dobu najdete zde.

Text: Jan Chaloupka

Foto: wikipedia commons: M.Myšička, Aktron, Sokoljan