ČR: Schwarzenberský plavební kanál

Doslova unikátní vodní dílo, v podobě plavebního kanálu, spojujícího povodí Vltavy a Dunaje, se nachází jen coby kmenem dohodil od místa, kde se horní partie nejdelší české řeky postupně mění v Lipenskou vodní nádrž. Nejblíže k vodnímu kanálu je to však od vesničky Jelení, která je zároveň poslední vískou na silnici od sedm kilometrů vzdálené Nové Pece. Západněji odtud je pak už jenom Německo, i když ani to také není úplně tak jisté, jelikož se nacházíme jen něco přes 4 kilometry od společné česko-rakousko-německé hranice. Tu na české straně symbolizuje vyhlídka na více než populární hoře Třístoličník, německy Dreisesselberg, s výškou 1333 metrů, jehož západní svah a část vrcholu spadají již do Bavorska. A právě severní svah Třístoličníku je i prameništěm říčky živící plavební kanál, jehož historii se nyní krátce představíme.

Šumava byla vždy bohatým zdrojem dřeva a ne jinak tomu nebylo ani na přelomu 18. a 19. století, kdy byly především severozápadní svahy těchto hor stále ještě značně nepřístupným terénem pro případný svoz dřeva. A tak vznikl roku 1789 projekt, jehož autorem se stal v té době vážený odborník přes plavební díla, inženýr Josef Rosenauer. Hlavním úkolem bylo zajistit efektivní přepravu vytěženého dřeva z česko-německého pomezí až do tehdejšího centra monarchie, tedy rakousko-uherské Vídně. Samozřejmě bylo třeba využít již stávajících toků Vltavy a především Dunaje. Kanál tedy musel procházet hlavním evropským rozvodím u bývalé osady Růžový Vrch / Rosenhügel nedaleko Svatého Tomáše, odkud bylo dřevo splavováno přes říčku Große Mühl až do hlavního dunajského veletoku. Cesta dřeva tak z lesa až do Vídně pak trvala zhruba 8-9 dní. Mezi lety 1793 až 1892, během takřka jednoho století, bylo kanálem přepraveno na 8 milionů krychlových metrů palivového dřeva...

Délka celého vodního díla, dnes známého jako Schwarzenberský plavební kanál, dosahovala délky úctyhodných 45 kilometrů, podél kterých vedou i jedny z nejzajímavějších pošumavských cyklo-turistických stezek. Průměrná šířka kanálu se pohybuje mezi 3,5-4 metry. O mnoho let později byla zpřístupněn tzv. Želnavský smyk, který v roce 1887 otevřel splavnou cestu dřeva i k Vltavě a nedaleké železniční stanici v Nové Peci. Ač bylo splavování "vídeňského" dřeva nadobro ukončeno již roku 1892, transport Želnavským smykem a dále do českého vnitrozemí fungoval až do 60. let století dvacátého. Železná opona a odříznutí pohraničí od běžného života však uvrhla celý kanál v zapomnění. Postupné zanášení, jinak skvěle fungujícího díla, vedlo k rozsáhlému chátrání nezbytných stavebních prvků, jakými byly například unikátní tunely i s jejich pohádkovými portály, věžičkami a cimbuřím, jaké můžeme vidět např. u Jeleních Vrchů.

V posledních dvaceti letech se však i do těchto míst vrací život a tak ani obnova těch nejzajímavějších částí kanálu na sebe nenechala dlouho čekat. V současnosti je zprovozněno více jak 17 kilometrů (z toho 13 km v šumavské části NP). Kanál i jeho krásné okolí se těší prakticky celoročnímu turistickému zájmu, který je také pravidelně umocňován ukázkami samotného splavování.

Mezi asi největší atrakce i architektonické zajímavosti patří plavební tunel, jehož původní délka byla celých 419 metrů. Jeho novorenesanční resp. novogotický portál jsme již zmiňovali.

Chcete-li se seznámit s podrobnější historií Schwarzenberského plavebního kanálu, pak musíte navštívit muzeum v obci Chvalšiny nedaleko Č. Krumlova. A proč zrovna Chvalšiny? Protože právě ty jsou rodištěm inženýra J. Rosenauera, autora celé stavby.

text: Jan Chaloupka

foto: wikipedia commons: GuentherZ, Pudelek